Zamyšlení a texty

Zpět

10. 4. 2020 - Kázání M. Kubíčka na Velký pátek

Velký pátek 2020

 

Jan 19, 28 – 30

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.

 

            Při velkopáteční podvečerní bohoslužbě si pravidelně čteme celý pašijový příběh z některého z evangelií, letos se již od Květné neděle držíme verze Janovy. Na to, abych zde celý oddíl uváděl, anebo dokonce vypisoval, je příliš dlouhý, zvolil jsem proto krátký úryvek ze závěru, Ježíšovu smrt. Rád bych se totiž zastavil u závěrečného momentu – u Ježíšova výkřiku na kříži:

„Řekl DOKONÁNO JEST a nakloniv hlavu skonal.“ Takhle to podává právě jen Janovo evangelium, i tento výkřik patří mezi janovská specifika, mezi zvláštnosti a jedinečnosti tohoto evangelia.

Evangelia tuto scénu líčí různě a je zajímavé si jejich verze porovnat. Shodují se pouze Matouš s Markem, oba uvádějí jako poslední Ježíšova slova ten známý výkřik „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“ – „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Lukášovo evangelium vkládá Ježíši do úst zcela jiná slova: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“

A Jan, jak již bylo řečeno, pouze stručné „dokonáno jest…“.

Proč asi jednu a tutéž scénu líčí evangelia tak rozdílně? Jak to bylo „doopravdy“ a čemu vlastně máme věřit?

Možná podivně a nelogicky, ale řeknu, že věřit můžeme směle všem z těch slov. Jak to bylo „doopravdy“, to se dozvědět nemůžeme (a vlastně o to ani moc nejde). Ale ptáme-li se, jaká z těch slov jsou pravdivá, tak opravdu můžeme tvrdit, že všechna. V každé z těch verzí se totiž už odráží určitá část té zkušenosti, jakou ve své víře ti tehdejší Ježíšovi svědkové prodělali, a tudíž má pro nás každá z těch verzí i velmi cenné svědectví a poselství. Janovo evangelium, které, jak již bylo řečeno dříve, do veliké míry už obsahuje zkušenost a svědectví prvních křesťanů, samozřejmě nevyjímaje.

 

„Pravý Bůh – a pravý člověk.“ – takhle o Ježíši hovoříme, takto zároveň vyznáváme svou víru v něj. I toto vyznání má z převážné většiny základ právě u Jana (viz např. Tomášovo „můj Pán a můj Bůh“, J 20, 28). A v různých obměnách je také obsaženo v oněch citovaných zvoláních na kříži, nejvíc si to můžeme nejlépe uvědomit, když je nevidíme odděleně, ale jako celek v rámci novozákonních svědectví.

 

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ to je v podstatě výkřik člověka, který dosáhl naprostého dna. Zklamán a opuštěn úplně všemi. Ponížený spravedlivý volá k Bohu svou pochybnost, bytostnou otázku: Kde jsi, Bože?!

Ale vůbec to není projev nevěry, atheismu, anebo dokonce vzpoury, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat; naopak – ten, který takto volá, odkazuje své nezodpovězené otázky a nejistoty Bohu. Podobná slova nalezneme v Bibli častěji: např. v Ž 77 Žalmista říká: „V srdci přemítám a duch můj hloubá: Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví?“ (Ž 77,7b-8) Anebo Ž 73: „Zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností? Každý den se na mě sypou rány…“ (Ž 73,13n) Podobných míst bychom nalezli mnohem víc, možná až nejdrastičtěji působí Ž 88. Některé výklady, snad ve snaze poněkud Ježíšovo volání zmírnit, upravit do pro ně přijatelnější podoby, uvádějí, že to, co Ježíš volá podle Matouše a Marka z kříže, tak vůbec nemyslel, ale pouze se modlil Žalm 22., který těmito slovy sice začíná, ale vyústí do naprosté důvěry Bohu. Podle mého názoru je takovéto zeslabování za každou cenu zbytečné. Ježíš musel až do konce protrpět vše, jako jakýkoli jiný člověk, včetně vědomí, že je opuštěn nejenom od lidí, ale i od Boha.

Navíc – překlad „PROČ jsi mne opustil“ zcela neodpovídá smyslu hebrejského originálu; přesněji by to mělo znít „Bože můj, Bože můj, PRO CO jsi mne opustil?“ Vůbec nejde o pochybnosti o Bohu a jeho jednání, není to tedy otázka PO BOHU, ale otázka směrovaná K BOHU – hledám smysl, ptám se proto, že chci vědět, co tímto mým momentálním utrpením ty, Bože zamýšlíš.

 

Lukáš to podává zcela odlišně; Ježíš Lukášova evangelia totiž nezvěstuje ani tak soud, jako v první řadě BOŽÍ ODPUŠTĚNÍ. Všem lidem, i kdyby to byli celníci jako např. Zacheus, kolaborant s Římem, anebo odpadlíci jako marnotratný syn ze známého podobenství, všem takovým otevírá poselství Lukášova evangelia lidskou blízkost, která se nikoho nezříká a nikoho neodsuzuje. Ježíš hledá to, co by jinak zahynulo, všechno chce spasit – to je důraz Lukášova evangelia. To znamená, že Bůh je v první řadě milujícím Otcem, kterému lze důvěřovat i ve chvíli nejtěžší. Tomu pak odpovídají i Ježíšovy výroky na kříži: když ho křižují a posmívají se mu, říká: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ A když umírá, volá: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Tedy důvěra v milujícího Otce.

 

A z Janova evangelia jsme slyšeli pouze to kratičké – „Dokonáno jest!“

Co je dokonáno? Máme tomu rozumět ve smyslu „je se mnou konec“? Myslím si, že tak to určitě nebude. Říkali jsme si už několikrát v jiných souvislostech, že Janovo evangelium již velikou měrou odráží víru a zkušenost prvních křesťanů. Jako se ve verzi Matoušově a Markově projevuje lidská úzkost a nejistota (ale u Matouše i jistá vazba na starozákonní poslušnost Zákonu), u Lukáše pak důvěra v odpouštějící a osvobozující Otcovu lásku, tak u Jana jako by se v té vrcholné chvíli projevoval už mnohem více onen pravý Bůh: dokonáno je dílo spásy – to svým posledním výrokem potvrzuje Ježíš na kříži. Zde už není zapotřebí ptát se, co tím Bůh sleduje, ani hledat, jaký to všechno má smysl – ten je naprosto jasný: takto to bylo předpovězeno, psáno, a takto se to nyní završuje a uzavírá; dílo spásy je dokonáno.

 

Janovo evangelium má mnohem víc takových specifik a zvláštností. Např. sám kříž – i na ten je zde pohlíženo do značné míry jinak, než u synoptiků (ale třeba i u Pavla). U Jana je hodně oslabeno to, čemu říkáme skandalon, pohoršení kříže, opuštění od Boha, ponížení na kříži. Zde jde spíše o zvláštní pojetí Ježíšovy slávy. Jak píše profesor J. B. Souček, „sláva janovského Ježíše je sláva ukřižovaného“. Vše se zkrátka děje tak, aby se naplnilo, co bylo předpovězeno, aby se naplnila vůle Boží (něco takového vlastně máme i v našem krátkém úryvku: „Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl...“).

Zřetelně se tohle všechno projevuje i v samotném závěru Ukřižování, kde Ježíš jakoby v naprostém klidu shlíží z kříže a „rozdává instrukce“: Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ Ani stopy po nějakém bolestivém a krutém umírání na kříži. Vše je v Boží režii...

Ve dvanácté kapitole, v perikopě Předpověď utrpení, prosí Ježíš: „Otče, oslav své jméno!“ A hned zazní odpověď: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ (J 12, 28, četli jsme na Květnou neděli). Podobně o tom ale hovoří sám Ježíš o chvíli dříve: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ (J 12, 23) „Oslavení“ Syna člověka je vlastně totožné s jeho ukřižováním, je pouze jiným termínem pro Ježíšovu smrt. Jan opravdu rozumí „slávě“ velmi svérázným způsobem. „Projevuje se tu zvláštní vlastnost Janova, že totiž Jan rád užívá řady termínů v novém, na první pohled nepostiženém smyslu, takže vzniká dojem (patrně chtěný) zvláštní dvojznačnosti a tajemnosti. V tomto případě je základem tajemství překvapující myšlenka, že sláva Syna člověka se projevuje v jeho kříži.“ (Viz již citovaný Josef Bohumil Souček, profesor Evangelické teologické fakulty UK, kniha Bláznovství kříže, nakl. Eman 1996).

 

Trošku jsem se teď ponořil do zvláštností a specifik Janova evangelia. Přiznávám, že mně osobně jsou bližší ti synoptikové, spíš než k Janově osobité spiritualitě se obracím k historickému Ježíši, jak o něm hovoří právě oni. To ale neznamená, že bych měl proti Janovi výhrady, to v žádném případě. Právě on přináší do té zvěsti zcela nový rozměr, a tím je především ta jeho spiritualita. Reflexe osobní náboženské zkušenosti prvních křesťanů, kteří přesně tímto způsobem sdělovali své poznání, svá jedinečná svědectví o setkání s ukřižovaným, vzkříšeným, oslaveným Pánem.

A tak nezbývá než říci, jak je nesmírně dobré, že máme v Novém zákoně čtyři tak rozdílná evangelia a že se nikdy nikomu nepodařilo sladit je a udělat z nich jediné, byť se o to tu a tam někteří pokoušeli (např. ve druhém století jistý Tatianos ve svém slavném díle Diatessaron). Právě ty rozdílné úhly pohledu a různorodá zkušenost a prožitek víry nejenom dodávají těmto svědectvím na věrohodnosti, spolehlivosti a pravdivosti, ale zároveň těmito cestami zvěstují, že události Velkého pátku a kříž sám o sobě skutečně není prohrou, ale cestou k novému životu.

 

A  M  E  N