Bílá sobota 2020

Sof  2,  3

Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.

Je dost těžké najít vhodný biblický text na Bílou sobotu. Vlastně ani nebývá hledán – v tento den se žádné bohoslužby nekonají, až v podvečer, tedy podle hebrejského kalendář na začátku dalšího dne, bývá zvykem vykonat Slavnost Vzkříšení. Takhle je to obvyklé např. v Římskokatolické církvi, ale tento obyčej je samozřejmě zachováván i u nás.

Bezpochyby je ale možné i té sobotě dát něco, co patří jen jí. Ona je takovým „prázdným dnem“ – už nic a ještě nic – něco se již skončilo, nic dalšího ještě nezačalo. Den mlčení, den naprostého ticha. Ale právě tohle je zajímavé, to TICHO, ten čas, mezičas, kdy se vůbec nic neděje.

Je ale snad v Božím dění, v Božím čase nějaký okamžik, kdy se neděje opravdu vůbec nic? To by byl přece čas zbytečný a to mi s Bohem nějak nejde dohromady. A tak mne napadá, že možná právě ten čas ničeho, ten čas naprostého mlčení a ne-dění může ve skutečnosti být velice výmluvným. Možná nám byl dán právě proto, abychom se ve svém obvyklém shonu a zmatku dokázali zastavit a zamyslet. NIC SE NEDĚJE – ZKUS SE TEDY ČLOVÍČKU ZAMYSLET NAD TÍM, CO TI TOTO „NEDĚNÍ“ CHCE SDĚLIT.

TICHO se řecky řekne hesyché.

Není to ale zdaleka jen ticho – momentální nepřítomnost hluku, jak to chápeme pravděpodobně my dnes. Je to něco jiného, mnohem obsáhlejšího. Je to obsaženo i v tom verši ze Sofonjáše, který máme před sebou. „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země…“ Kraličtí tam překládají – a daleko přesněji – „…všichni tiší země…“ Tato sobota – Bílá sobota – je určena k tomu, abychom v tichosti a v pokoře HLEDALI HOSPODINA.

Při té příležitosti se mi nejdřív vybavil prorok Elijáš: Když utíkal před královnou Jezábel a ukrýval se v jeskyni na Chorébu, přihodilo se to, co je psáno v onom známém příběhu z 1Kr 19,11nn: „A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně.“ Opět tedy to ticho…

Ticho pak vlastně prostupuje celým dnešním dnem, Bílou sobotou. Den ticha, den, kdy i Bůh mlčí. Ale mlčí doopravdy?

Opět se nám nabízí ten řecký termín – hesyché; ve východní, ortodoxní církvi, je takto nazván celý jeden theologický směr. Hesychatská theologie učí, že svět zaplavuje Boží energie podobná světlu, které spatřili apoštolové při Kristově proměnění na hoře. Existovali pak i hesychatští mniši, kteří se soustředili na dosažení této Boží energie prostřednictvím modliteb a kontemplace, v níž hrálo klíčovou úlohu samozřejmě právě ticho.

Napadá mne v souvislosti s tím otázka: Opravdu v tento den Bůh mlčí? Anebo je naopak celý tento – zdánlivě prázdný – den prosycen Boží energií a my se máme v nastalém a nezbytném tichu soustředit na to, co nám chce sdělit?

Den předtím, tedy pátek, kterému říkáme Velký, byl nabitý nejen událostmi, ale i hlukem, a to hned od časného rána. Nemám na mysli pouze události, které se týkaly samotného Ježíše, ale daleko víc to, co se týkalo jeho učedníků, co se odehrávalo kolem nich, ale ještě více v nich samotných. Byl to zmatek, rozčarování nejistota a strach. Zhroutilo se jim všechno, v co doufali a na co celým svým životem spoléhali – ten, ve kterém viděli opravdového Mesiáše, nejenom že zemřel, ale zemřel smrtí, jakou umírají pouze prokletí a zavržení Bohem. Už dávno měli své představy o Mesiáši, samozřejmě chtě nechtě ovlivněné představami obecnými, jak je měl a prožíval celý izraelský národ. Navíc měli jistě i jeden každý z nich své vlastní osobní představy, tak jako má pravděpodobně každý člověk. A do všech těchto představ se pak – ať již vědomě, anebo zcela nevědomky – snažili vtěsnat i skutečného Mesiáše. Když pak skončil na kříži a zavřel se za ním hrob, zbyl učedníkům jen zmatek, strach, rozčarování a nejistota. Svět, který si po určitou dobu stavěli, se jim teď naráz zhroutil. Vzpomeňme jenom na apoštola Petra, jak doslova káral Ježíše za jeho předpověď utrpení: „Pane, to se ti nemůže stát!“ Šlo mu to, aby uchránil svého Mistra od utrpení, smrti a hrobu - anebo víc o to, aby neutrpěly jeho představy o Mesiáši, Synu Boha živého?

A když to všechno na Velký pátek vyvrcholilo – za kým se hrob uzavřel? Za Mesiášem – anebo v první řadě za vším množstvím těch různorodých představ a konstrukcí o něm? Nebylo to všechno mimo jiné i kvůli tomu, aby mohli učedníci konečně rozpoznat ty své osobní a mnohdy tolik deformující konstrukce, oddělit je od skutečného Mesiáše a uložit jednou provždy do hrobu? A není právě tohle jedna z možností, jak vnímat tento den, sobotu, ve které se nic neděje, kdy je pouze to zvláštní ticho?

Ani my se totiž nejsme schopni vyhnout osobním a většinou velmi subjektivním náboženským představám. Nebyl by to možná zase tak veliký problém, kdybychom se alespoň dokázali vyvarovat přesvědčení, že jedině to, jak my to vnímáme, je to to pravé. Dodnes takovýto názor působí spoustu problémů…

V tom tichu, které se rozhostilo, máme – jak zaznělo v úvodu z proroctví – HLEDAT.

Uzavřít jednou provždy do hrobu všemožné své konstrukce o Bohu, o jeho Mesiáši, o Kristu – a hledat toho opravdového, který je živ na věky věků. Těžko ho najdeme v něčem halasném, bouřlivém a okázalém, jen v opravdovém niterném tichu uslyšíme ten hlas tichý a jemný. A budeme pak mnohem snáze přístupni zvěsti pravého živého Spasitele, než všemožným zmateným lidským představám, ať již svým vlastním, anebo cizím.

A  M  E  N