Zamyšlení a texty

J 12, 1 - 36

Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři; Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“

            Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.

            Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.“ Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: „Nebo se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.“ Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.

            Zástup, který s ním byl, když vyvolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“

            Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jen pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“

            „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít. Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“ Ježíš jim řekl: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi.

            Pro Květnou neděli jsem zvolil hodně dlouhý text z Janova evangelia. Většinou bývá na tento svátek čten pouze oddíl o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, ale to, co se děje kolem, je nesmírně důležité. Květná neděle není jen šestou, poslední nedělí postní, ale zároveň je i branou do Svatého týdne, k pašijovým událostem a k Velikonocům, největším křesťanským svátkům, vůbec.

            My si ty jednotlivé příběhy, kterými jsou v evangeliích velikonoční události zapsány, čteme a připomínáme rok co rok. Už dávno dobře víme, jak to všechno bude pokračovat, a že to všechno nakonec, přes všechny ty hrůzy a utrpení, „dobře dopadne“. Ale zkusme se alespoň trochu vžít do situace lidí, kteří byli tenkrát přímými účastníky a neměli ani nejmenší tušení, co bude dál. A to jak na jedné, tak na druhé straně. No a právě o tom nám do značné míry vypovídají ty texty z Janova evangelia, které máme před sebou.

            Všechno se samozřejmě točí kolem Ježíše, on je centrem pozornosti a zájmu všech zúčastněných. On sám ale zůstává jakoby v pozadí. Jen docela nenápadně na začátku, v Betanii, naznačí další pravděpodobný vývoj události, když se zmíní o svém pohřbu. Jinak ale až téměř do konce máme před sebou různé skupiny lidí, kteří tehdy u toho byli nějakým způsobem účastni.

            Prvními, o kterých se hovoří, jsou právě ti v Betanii. Nejdřív pouze Ježíš s učedníky na návštěvě u Lazara, Marty a Marie. Právě zde je ta letmá zmínka, v níž Ježíš naznačí svůj pohřeb, když reaguje na Jidášovu výtku Marii. Brzy se to tam kolem ale asi naplní lidmi.

            „Přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých.“

            Proč vlastně přišli? Chtěli vidět živého Lazara, zároveň ale také chtěli vidět Ježíše? Ale proč vlastně? Přišli by kvůli Ježíši, kdyby se nerozkřiklo, že oživil mrtvého Lazara? Jde těm lidem o zázrak, nadpřirozený jev, o znamení?

            Ty „nadpřirozené jevy“ bychom nejspíš chtěli vidět my dnes, alespoň mnozí určitě.  Tehdy ale šlo o něco jiného, zvláště v židovském národě. To „znamení“, řecky semeion, hebrejsky ót, má totiž v těchto jazycích, a tím pádem i v myšlení tamních tehdejších lidí, významy mnohem hlubší. V řečtině kromě našeho „znamení“ např. „heslo“, „obraz“, „náznak“, „důkaz“, anebo „podivuhodná událost, vymykající se běžnému běhu věcí“. V hebrejštině pak (opět kromě „znamení“) to byla např. i „korouhev“, „standarta“ – tedy něco, za čím lidé jdou, co je shromažďuje. Každopádně nebyl vnímán izolovaně, sám o sobě, ale jako jev, který k něčemu závažnému ukazuje (či odkazuje).

            Ovšem už tenkrát často docházelo k nedorozumění a nepochopení, oč vlastně opravdu jde. Často lidem záleželo víc na tom, že jsou svědky něčeho nevídaného a podivuhodného, než aby si uvědomili, k čemu událost odkazuje, co jim má být sděleno. Že to byla asi poměrně běžná věc je znát i z výroku apoštola Pavla: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ (1K 1, 22n) Ostatně i sám Ježíš si na adresu zákoníků a farizeů posteskl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení.“ (Mt 12, 39a) Vlastně pak i sám Herodes (Herodes Antipas, syn Heroda Velikého) byl velmi zvědavý: „Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval; už dávno si ho totiž přál vidět, poněvadž o něm mnoho slyšel, a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak.“ (L 23, 8) (Ovšem je zapotřebí vzít v úvahu, že Herodes Antipas byl syn Heroda Velikého, což nebyl Žid, ale Idumejec, tedy Edómec, příslušník pohanského modloslužebného národa, a samaritánské matky, takže tady geny určitě zahrály svou roli.) Ale ať tak nebo tak, ta příchylnost k povrchnímu chápání znamení byla pravděpodobně dost rozšířená. Ostatně dnes by tomu s největší pravděpodobností nebylo jinak. Efekt je efekt...

            Pak jsou tam ti další, ti lidé, kteří vítají Ježíše v jeruzalémské bráně.

            Velmi často slýchávám to kritické konstatování, že ti lidé, kteří jednoho dne Ježíše s nadšením vítají v bráně Jeruzaléma, pár dní nato volají „ukřižuj“. Nevím, možná tomu opravdu tak bylo, lidská příchylnost je velmi vrtkavá, stačí málo a změní se v nenávist. Ale v tomto případě mi to přece jen nepřijde moc pravděpodobné. Ti první, řekl bych, byli s největší pravděpodobností především všelijací ti poutníci, kteří přicházeli např. z Galileje a o Ježíši už slyšeli, anebo se s ním dokonce už sami setkali. Zatímco „ukřižuj“ pak volali stoupenci vládnoucí garnitury (tak už to vlastně v dějinách bývá znovu a znovu), tedy především ti z Jeruzaléma samotného.

            Ale k těm, kteří teď Ježíše v jeruzalémské bráně vítají.

            S palmovými ratolestmi ho vítají jako izraelského krále. Palmové ratolesti byly ve starověku symbolem pokoje a vítězství. Ježíš je tedy vítán jako král přicházejícího nového věku, jako ten, který otevírá nový eon, ve kterém se obnoví davidovské království, Izrael se vymaní z římské nadvlády a v podstatě nastane něco jako „království Boží na zemi“. Tyto naděje mohou připadat dost naivní, ale je to docela pochopitelné. Lidé prostě touží po pokoji a míru.

            Mesiáš sice branou projíždí, ale všechno bude hodně jiné, než si teď lidé představují. Davidovský vítěz se zkrátka ještě nekoná...

            Jakou úlohu dále v příběhu hrají ti Řekové a Galilejci?

            Ti Řekové, to byli zřejmě pohané, kteří ale sympatizovali s židovským náboženstvím. Řecké i římské náboženství bylo ale v té době již v úpadku, mnohým z těch lidí přišla židovská víra v jediného Boha blízká. Někteří z nich proto přicházeli do Jeruzaléma právě o velikonočních svátcích, přestože věděli, že k tomu hlavnímu mají přístup pouze Židé. Ale i v židovství byly proudy, které hledaly možnost, jak otevřít duchovní orientaci i ostatním národům; no a to se stalo právě skrze Ježíše.

            Právě těmto lidem rezonovalo to, o čem Ježíš hovořil např. v případě zachovávání židovských předpisů, zákazů a nařízení. To našlo odezvu u lidí „na okraji“, řeckým sympatizujícím poutníkům, anebo např. i těm z „polopohanské“ Galileje. Na ty Galilejce shlíželi ortodoxní Židé svrchu. Však i v evangeliu o tom najdeme zmínku. V první kapitole Janova evangelia čteme o tom, jak Ježíš vyhledal Filipa z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova, a vyzval ho k následování. Filip následně vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně i Proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“ A Natanael namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ (J 1, 43 – 46). Prostě Nazaret? Ta Galilea? Nic moc...

            Galilea byla tehdy opravdu ze strany ortodoxního židovstva vnímána spíše jako „pohanská“. Jenomže právě ti „pohanští“ se obraceli k Ježíši s daleko větším očekáváním, než ti, kteří se cítili být věrnými ochránci náboženské tradice. Ti Ježíše odsuzovali jako, dnes bychom řekli, přílišného liberála. Zatímco ale ve skutečnosti byl Ježíš, svým důrazem na vnitřní postoj, daleko náročnější, než ti, kteří lpěli na plnění předpisů.

            Takže jak ti Řekové, tak ti Galilejci vlastně v příběhu představují něco jako „předvoj“ toho, aby se Ježíšovo evangelium mohlo rozšířit, aby mohlo oslovit lidi „napříč“, aby mohlo překročit hranice nejen zemí, ale především kultur i náboženství.

            No, velekněží a farizeové, ti v příběhu rovněž hrají svou roli...

            Tenhle židovský „establišment“ si prostě chtěl uchovat své svrchované postavení za každou cenu. A tak zatímco farizeové v jednu chvíli spíše klesají na mysli, velekněží osnují další vraždu. Moc chce opět jenom další moc, nikdy se mocí nenasytí. Předpokládat, že ten či onen má už moci dost, takže po další dychtit nebude, anebo že tamten už má miliard tolik, že nemusí shromažďovat další, je domněnka stejně naivní, jako tvrdit, že tlustý člověk se přece už najedl dost, tím pádem vlastně už nemusí jíst. Všichni takoví chtějí neustále víc a víc. A tak snadno dojde k tomu, že potom mj. i účel světí prostředky...

            A dál pak už hovoří Ježíš. Jako kdyby navázal na to, co řekl už předchozí den v Betanii, když se zmínil o svém pohřbu. Vůbec se teď netají s úzkostí a strachem. Není žádný superman, ani antický stoik povznesený nad vše. To, co má před sebou, včetně vědomí lidské konečnosti, vnímá naprosto stejně, jako kterýkoli jiný člověk. Ale není ani žádným „obětním beránkem“, není v tom ani špetka pasivního odevzdání – i do jasného utrpení jde s plným vědomím a svobodně. Je to zkrátka jeho cesta a po té se rozhodl jít až do samého konce. Nadcházející utrpení chápe jako Boží výzvu, jde mu tím pádem vstříc poslušně. I v utrpení je přece možno slyšet Boží hlas...

            Janovo evangelium, na rozdíl od synoptiků, ale všechno tohle popisuje již z pohledu pozdější církve, to znamená zároveň z pozice konečného vítězství. „Oslavil jsem a ještě oslavím,“ zazněl hlas z nebe. Jenomže zástupy lidí kolem Ježíše stále nechápou, o čem je řeč, stále žijí v tradiční představě Mesiáše, který zůstane navěky jako vítězný král.

            Důležité pro všechny je ale to, čím Ježíšova řeč vrcholí – slova o světle. „Vy přece máte světlo! Věřte tedy v ně, abyste se stali syny světla. Abyste světlo měli v sobě, ve svých srdcích.“

            A tato slova můžeme vztáhnout nejenom na Květnou neděli, ale na celý Svatý týden, včetně pašijí a následného Vzkříšení. Velikonoční události sice procházejí temnotou hrobu, ale v konečném vyústění přinášejí světlo. Ta tma samozřejmě ohrožuje každého, každého člověka hrozí pohltit, může nás překvapit, zaskočit. Ale mít to světlo v sobě znamená být „syny světla“.

.  .  .

            Ta Květná neděle má, dalo by se říci, dvojí tvář. Nejprve ukazuje tu rozjásanou, radostnou, plnou slávy, jak ti lidé s naprostou důvěrou vítají svého Mesiáše. Tímto happy endem by vlastně všechno mohlo skončit. Alespoň z jejich pohledu.

            Je tady ale ještě pohled druhý, který v tuto chvíli zná pouze Ježíš.             Nikdo, ani nejbližší učedníci do poslední chvíle nechápou. I oni, kteří se zapřísahali, jak za ním budou stát, nevydrželi, propadli strachu a poschovávali se, aby je snad nestihl osud jejich Mistra. Ježíš, jak už to v podobných případech bývá, zůstal sám...

            Květná neděle je, jak už bylo řečeno na začátku, nejenom poslední postní nedělí, ale zároveň také vstupní branou do Svatého týdne. Je to nejvýznamnější období pro celou křesťanskou církev. Důrazy jsou samozřejmě různé. Tak například evangelíci kladou největší důraz na Velký pátek, ten je pro ně svátkem nejdůležitějším. Pak třeba pravoslavní nejvíc a nejhlučněji oslavují Vzkříšení. My, podobně jako Římskokatolická církev, jsme někde uprostřed, snažíme se prožívat všechny tyto dny naplno. Sklánět se pokorně před pašijovým příběhem, radostně pak oslavovat zvěst o Vzkříšení, o životě, který zvítězil nad smrtí nejen v tom jediném případě, ale i pro každého z nás.

            A tak, Bohem samotným provázeni, vstupme i letos, byť v podmínkách tak mimořádných, jak jsme je ještě nezažili, ale přesto stejně naplno, do toho velikonočního, Svatého týdne.

            A  M  E  N