Brno Botanická

Kázání na 4.postní neděli (Laetare), 30.března 2025, Brno Botanická 1

texty: Jozue 5, 9-12/ 2. Korintským 5, 16-21/ Lukáš 15, 1-3.11b-32

Bratři a sestry,

podobenství o marnotratném synu je až notoricky známé. Rovnou se vám přiznám, že jsem si k němu musela postupně najít vztah – dřív se mi vlastně vůbec nelíbilo. Vím, že nejde o můj názor, je to Písmo, navíc svaté, nicméně: když vyrůstáte jako tzv.”hodná holka” (případně “hodnej kluk”), děláte, co se po vás chce a víc či méně se snažíte plnit přání druhých (a možná se i trochu zavděčit = získat si lásku, pozornost), tak prostě není jednoduché smířit se s tím, že zatímco vy, kteří jste se snažili dělat všechno správně a jak se po vás chtělo, stejně nakonec zůstanete tak trochu ve stínu svého méně poslušného sourozence, který to ve světě pořádně roztočil/a, užil/a si a pak se vrátí domů, sice nejdřív jako spráskaný pes/zmoklá slepice, nicméně rodič stejně strojí hostinu, snáší první poslední a raduje se, pozornost je upřena na druhého, a vás to může tak akorát naštvat, protože celou domnu dřepíte doma a “život je mezitím jinde”. Takhle nějak jsem dřív to podobenství četla. Jako příběh o nekonečné rodičovské lásce, o poslušnosti  a neposlušnosti, a že je to ve výsledku vlastně nakonec jedno, protože se stejně můžeme vrátit k rodičům, kteří se nás ujmou a zachrání. 

Leč, ouha! Není to tak jednoduché ….  

Ten příběh, nahlížený z trochu jiného úhlu, může být klidně podobenstvím o cestě k sobě, o tom, jak prohlédnout různé falešné vzorce v chování. A “samozřejmě” je to příběh o milosrdné Boží lásce. Důležité je už na začátku to sdělení, že Ježíšovi nevadí společnost těch různých pochybných existencí. Asi aby se skutečně zdůraznila Boží láska bez podmínek, to, že každý může k Bohu najít cestu a je přijat, ať se předtím stalo cokoliv. A teď tedy ti synové – oba dostali dědictví po otci, ten je spravedlivě rozdělil. A zatímco první se držel při zemi, pracoval, staral se, byl doma a dělal, co bylo potřeba, druhý se vydal do světa, podívat se, užít si. A taky poznat něco o sobě samém. V podobenství čteme o duševní proměně toho mladšího syna, o jeho cestě pokání – když mu došly peníze, neváhal si najít práci, nevadilo by mu bývalo jíst slupky od brambor, které byly určené pro prasata, zažil hlad a nakonec v sobě objevil i pokoru k návratu domů, když už to nešlo dál. Tahle zkušenost ho musela naučit dost o sobě samém, o hranicích osobnosti, o tom, co je v životě opravdu důležité. Alespoň tak nějak to podobenství čtu. A vrátil se. Nechtěl pro sebe v otcovském domě “mamahotel”, naopak, nabídl otci, že bude pracovat jako čeledín. Otec se zachoval úplně jinak, než mladší syn předpokládal. Vystrojil hostinu, snesl “modré z nebe”, radoval se, že má syna zpátky. Kdo se rozhodně neradoval, byl ten starší syn. Kape z něj hořkost – přece se tak snažil, ale když se chtěl veselit, otec mu ani to kůzle nezabil. Co mě z toho příběhu přijde jako zásadní ponaučení, je, že lásku si nemusíme zasloužit. Otec v podobenství měl dál a pořád rád oba syny. Tomu staršímu říká: “Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.“ Starší syn si neuvědomoval, že jej otec miluje, možná neuměl lásku přijmout, třeba o ní měl jiné představy – jak to vypadá, a proto jako kdyby se stále snažil zavděčit. Dělat to, co si myslí, že se po něm chce. Nežít “sebe” a svůj život, ale ten, o kterém je přesvědčen, že jej má žít, protože “je to tak správné” a pak si lásku/odpočinek/radost teprve zasloužil. To je ten obraz s kůzletem a veselením se s přáteli – to, co si starší nedopřál. A nakonec je z toho ona hořkost. Přitom ho otec miloval celou dobu a starší syn si sám zvolil, co a jak bude v životě dělat, že zůstane doma a bude se starat. Stejně tak si svobodně zvolil ten mladší – šel do světa atd. Lásku si nemusíme zasloužit, protože ona s námi je pořád. Jenom my jí někdy nevidíme, nevnímáme. Ale ona tu je. A když si to konečně uvědomíme, že i pro nás, je to, jako bychom se vrátili domů …. a Otec se raduje …. Amen! 

Kázání na 3.postní neděli (Oculi) – 23.března 2025

texty:  Izajáš 55, 1-9/ 1. Korintským 10, 1-13/ Lukáš 13, 1-9

Sestry a bratři,

dnešní neděle, 3.postní, dostala své latinské označení opět po jednom z žalmů – 25.- jeho části.  „Oculi mei semper ad Dominum – Stále upírám své oči k Hospodinu.“ Autor žalmu napsal text o naději, ve kterém prosí, aby mu Bůh ukázal cestu a aby jej vyvedl z trápení. 25.žalm je silnou modlitbou k Bohu, která vyjadřuje víru, ale i pokoru žalmisty. Text žalmu je výčtem různých protivenství, které autor zažíval, a tvoří vcelku protiklad k tomu, co jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, v části kapitoly z knihy proroka Izaiáše. Ten úryvek je vlastně také povzbuzením, výzvou k následování Boha, zaslíbením Božího milosrdenství. Píše se tu: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Říkám si, kolikrát v životě, když něco nejde, jak jsme si představovali, přáli a potřebovali, ztrácíme víru, naději? Svůj cíl z očí, když přijde ještě další kopec, který jsme nečekali? A přitom tady u Izaiáše čteme, že Boží úmysly nejsou totožné s těmi našimi. Kolikrát už bychom si ze své lidské perspektivy řekli, že něco dál prostě nejde, že cesta skončila, došli jsme až na hranu svého snažení. Ale ta dnešní čtení nám různými způsoby připomínají, že je tu právě ještě ta boží dimenze života, ty cesty, které nejsou naše, ale přesto tu jsou. Abychom je vnímali, je právě potřeba dělat to, co ten žalmista – stále upírat své oči k Bohu, nemít sebe sama jako finálního činitele a středobod všech věcí, ale mít na tom místě Boha, jeho milosrdenství a lásku. “Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.” To jsou slova apoštola Pavla ve druhém dnešním čtení. Podíváme-li se na dějiny lidstva, zkoušek a trápení, které si lidé sobě vzájemně připravili, bylo nepočítaně. Přesto je síla života obrovská. Dějinami lidstva se jako červená nit vine naděje v dobro, spousta významných činů, které lidstvo posunuly. Vždy za nimi byla obrovská síla lidského ducha, ne třeba nutně víra v konkrétního Boha, ale jistě oči a mysl upřené někam dál za horizont vlastního já, k vyššímu cíli.

Neztrácet víru, neodvracet své oči a nepřestat hledět před sebe a vzhůru – jak toho dosáhnout, když je v našem životě i kolem nás tolik náročného? Ježíš zřejmě v textu mluví o tom, jak je důležité nespouštět z očí cíl cesty a zkoušet vnímat značky, které k němu vedou. Začíná možná “odjinud” – mluví o nevinných obětech Piláta, o osmnácti zabitých pod spadlou věží v Siloe. Ve vyprávění šlo o konkrétní nešťastné události. Proč je zmiňuje? Posluchači reagovali zřejmě různě, možná tak, jak dnes reagujeme na všemožné zprávy ze světa – jeden se zhrozí, s jiným to ani nehne, další se zatvrdí – kdyby tu byl Bůh, tak by to přece nemohl dopustit! Pořád máme kolem sebe mnoho utrpení, neštěstí, ve světě se válčí a umírají nevinní … Jak na to reagujeme a co to dělá s naší vírou, postojem ke světu i k nám samým? Švédský lékař a statistik Hans Rosling napsal velmi zajímavou knihu Faktomuva. V ní ukazuje deset instinktů – nevědomých, ale předvídatelných myšlenkových zkreslení, která ovlivňují naše názory na okolní svět. Jsou to mnohdy právě klamné instinkty, které zkreslují náš pohled a zastiňují fakta. Rosling knihu napsal, aby čtenáře povzbudil, že to se světem není tak špatné, jak to možná vypadá a aby lidem otevřel oči – prohlédnout nevědomost, vidět skutečně důležité výzvy a problémy, kterým čelíme. Vidět sebe samé či do sebe samých, porozumět. A tím se učit rozumět i světu. Dobře reagovat na to, co se kolem nás děje. Ježíš lidem také otvíral oči. V části Lukášova textu jako by připomínal: člověče, dej si pozor, abys nezapomněl na své poslání a nedopadl jako suchý fíkovník. Jako strom, který se tu krásně vyjímá, ale nenese žádné ovoce. Který je poněkud “jalový”. Sem, bratři a sestry míří zvěst dnešní neděle. Každá událost má své příčiny, každá věc má svého tvůrce. Každý z nás máme svá obdarování  a jedinečný čas, každý jsme osobnost. Bůh nás potřebuje. K čemu nás stvořil, jaký vztah k němu máme a chceme mít? Podobenství o fíkovníku, přes všechna tvrdá slova, má nadějný závěr. Je obrazem o Boží trpělivosti s námi, než skutečně prohlédneme. Tak tedy vzhůru srdce, ale i oči! Amen! 

Kázání na 2.neděli postní /Reminiscere/ – 16.března 2025

texty: Gn 15, 5-12.17-18/ Filipským 3, 17 – 4, 1/ Lukáš 13, 31-35

Bratři a sestry,

první čtení z knihy Genesis nám nabízí vhled do praktikování víry tehdejšího lidu kolem Abrama, pozdějšího Abrahama, praotce izraelského národa. Obětovala se zvířata, o tom se ví a nebyla to zdaleka jen judaistická praktika. Abram s důvěrou udělal, co se po něm žádalo, vybral, rozpůlil a připravil ona zvířata k oběti a potom čekal. Padl na něj spánek, měl vidění, něco se stalo. Zmíněna je zde dýmající pec a ohnivá pochodeň. Symbol toho, že Hospodin uzavřel s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu.“ Abram vnímal tento večerní zážitek jako dobré znamení, posílilo to jeho víru v Hospodina. Tenhle příběh je tu dost možná zmíněn proto, že tady někde vlastně začíná i Ježíšův příběh. A s ním i příběh náš, praxe víry v jednoho boha, v Hospodina, v ono bhaga – přízeň, hojnost, lásku, která se chce dělit, která je dávající se – ze sebe samé. 

Druhé čtení, část dopisu apoštola Pavla Filipským vyzývá k nápodobě, k tomu, abychom stáli pevně v Pánu. Pavel tady zjevně povzbuzuje ty, kteří se kvůlil víře trápí, kteří jsou možná nějakým způsobem utiskováni, zažívají příkoří, nepochopení. Tahle část dopisu má druhé povzbudit, podpořit v trápení. Aby(chom) se nebáli. Mistr Eckhart, německý dominikán a středověký mystik napsal: “Člověk se nemá bát Boha – ten, kdo se Boha bojí, ten před ním utíká. Taková obava je škodlivým strachem. Máme se snad jen obávat, že ztratíme Boha, ale ne se ho bát. Máme ho milovat, protože i Bůh člověka miluje.” Take vás napadá, když slyšíte slova moudrého Eckharta, kolik duchovních strašívalo lidi Bohem tak, aby se ho báli? A přitom mystik vystihl tak základní věc – člověk pokud se něčeho bojí, tak tomu většinou nejde úplně otevřeně vstříc, ale opravdu spíš utíká …. 

Lukášovo evangelium nám líčí v dnešním úryvku scénu, kdy za Ježíšem přichází část farizeů a varují jej: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ V tomto příběhu se splétají do sebe i ta předchozí dvě dnešní čtení, jejich smysl. Ježíš ví, kdo je jeho nebeským Otcem, ví, co se má a musí stát, ví, co má udělat. Na první pohled bychom si snad řekli, že i v těch farizejích se našla špetka soucitu, když Ježíše varují před Herodem a před vstupem do Jeruzaléma. Ale dost možná je to taky zase jedna z jejich lstí – jestli náhodou Ježíš nezapochybuje a nepoleví ve své víře a úkolu. “Musím jít svou cestou”, říká Ježíš neochvějně. Nejde to jinak. Zrovna když jsem se chystala psát tohle zamyšlení, narazila jsem na slova ruského historika Andreje Zubova, jenž – jakožto Putinův kritik a odpůrce války na Ukrajině – odešel v roce 2022 z Ruska přes Finsko sem do ČR a učil (možná stále učí) zde v Brně na MUNI a který řekl: “Jsem už starý, mohu zemřít kvůli tomu, co říkám – kritizuji Putina i válku, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině. Mohou mě věznit, i zabít, ale já nemohu pohřbít svoje svědomí, své přesvědčení. Nemohu jinak.” Ta slova parafrázuji, smysl však zůstal stejný. Ježíš přišel za lidmi s otevřeným srdcem, nabízel pomoc, pomáhal, zachraňoval. A v textu u Lukáše je i zapsáno, že věděl, jak to s ním dopadne: “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“ Je to povzdech nad lidskou malostí, nad omezeným vnímáním, i nad tím, jak se necháváme ovládat strachem z jinakosti. Postesknutí člověka, který ví, co jej čeká, ale zároveň také ví, že láska nikdy nezanikne. Že Bůh je všude a láska je všude a že i to, co Ježíš lidi učil a co jim ukazoval, se ve světě ukáže a že i kdyby se Herodes vzteknul, tak se tomu prostě zabránit nedá. Herodes byl ten pomyslný jednooký král mezi slepými. Dnešní příběh nás učí, že uvěřit a spočinout v Boží náruči je to nejryzejší, co člověka může potkat. Jen je k tomu potřeba prohlédnout skrze všechny ty mámivé závoje, do kterých se halíme a skutečně uvidět. Netoliko očima. Srdcem. Amen!  

Kázání na 1.postní neděli – Invocavit (Černá/Liščí neděle), 9.března 2025 

texty: Dt 26, 1-11/ Ř 10, 8b-13/ L 4, 1-13

Bratři a sestry,

dnešní neděle, první z šesti postních, nese jméno Invocavit, v češtině se jí říká také černá nebo liščí. Názvy se různí proto, že se v jednotlivých krajích držely v tuto dobu odlišné, pestré zvyky. Chodit s liškou – to je lidový zvyk z Křivoklátska, kde se na první neděli postní pekly preclíky, ženy je pak zavěšovaly venku na vrbové proutky a úkolem dětí bylo preclíky najít – pochoutku, kterou jim v noci v zahradě zanechala liška. Název černá neděle je zase odvozený od oblečení žen v tuto dobu – na znamení začínající postní doby se nosilo černé oblečení. A pak je tu ten latinský název – Invocavit – in voco latinsky znamená volám Tě. Ta slova odkazují k 91.žalmu, 15.verši, kde je psáno: “Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou”. Bůh se k člověku obrátí, vyslyší jej, když člověk Boha osloví. Tento žalm začíná slovy: “Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného. Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“ To mohou být vpravdě posilující slova v době postní. Jde vlastně o vědomé vyznání, jak autor žalmu vnímá Boha, kým mu Bůh je a že je záštitou v těžkých časech. Podobná slova jsme nakonec slyšeli ve všech třech dnešních čteních. Slova prodchnutá vírou a vědomím, že Hospodin je s člověkem v časech dobrých i v těch náročných. Slova založená ne na teorii, ale na bytostné životní zkušenosti, mnohdy hodně těžké, že Bůh s člověkem zůstává, ať se děje cokoliv. 

Postní doba je časem přípravy k Velikonocům. Lidé řeší, jak se postit, ale důležité o co víc je se ptát, proč se postit? Není až tak důležité čeho se vzdáme, důlěžité je vědět, proč to chceme a děláme. O Ježíši jsme dnes četli, že se plný Ducha svatého vrátil od Jordánu a Duch ho čtyřicet dní vodil po poušti, kde byl Ježíš pokoušen. Postní doba může být časem, kdy zakusíme sílu víry. Je to doba, kdy skrze různá sebeomezení můžeme vnímat, jak žijeme. Co se o nás pokouší, co si nás nárokuje, čemu se poddáváme. Můžeme se dotknout svých hranic, své komfortní zóny, půst nám jí může dost pozměnit. Jedním ze smyslů postní doby je sebeovládání – bytostně zakusit, co to pro každého z nás znamená, něčeho se vzdát. Pro koho a proč to děláme? Není to jen pro Boha, ale je to i pro nás samé. Postní doba je časem proměny a poznání, časem hledání vnitřní jednoty a síly. O tom, co všechno během času na poušti podstoupil Ježíš, jsme dnes četli. Ale to, jaká pokušení by byla nachystána pro každého z nás – a to je skutečně individuální – můžeme každý přemýšlet a zkusit to zažít. Většinou známe svá slabá místa, víme či tušíme, co se o nás pokouší. Postní čas, doba, kterou bychom mohli nazvat “sebezkušenostní” nás vede k tomu, abychom si přiznali své chyby, svá slabá místa, a abychom je přijali do celku své osobnosti. Silnějšími se stáváme tehdy, když jsme ochotní a schopní se postavit tomu, co v sobě skrýváme, co na sobě nemáme rádi, a pojmenovat to. Když to poznáme a přijmeme – jako nedílnou součást celku, rosteme. V Harrym Potterovi říká moudrá Hermiona památná slova: “Strach ze jména posiluje strach z jeho nositele.” Když se bojíme si něco přiznat, tak to něco se stává větší a postupně nás může ovládnout. Ten ďábel, který s Ježíšem byl na poušti, to může být klidně symbolické vyjádření pro nevědomou, stínovou část osobnosti člověka. Ježíš s ďáblem mluvil, odpovídal mu, nesnažil se ho zahnat. A pak se stalo, že odešel. Je tam psáno, že odešel až “do dané chvíle”. To už je formulace, která odkazuje k Velikonočním událostem a na to si ještě počkáme. Jsme teď teprve na počátku postní doby. Pokud jste se rozhodli pro nějaká sebeomezení, pro to, prožít postní čas jako čas setkání a poznání, tak je neděle vlastně dnem odpočinku, vydechnutí, protože neděle se do postní doby nepočítají. Jsou oázou na pouši, kterou můžeme nyní společně zakoušet a ve které se lze občerstvit na další cestu. Amen!

Text: Gn 6,5–7.18:

Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“

Noe však u Hospodina nalezl milost. Toto je Noemův příběh. Noe byl mezi svými současníky spravedlivý a poctivý člověk. Noe žil s Bohem.  Noe zplodil tři syny: Sema, Cháma a Jáfeta. Země však byla v Božích očích zkažená a plná násilí.  Bůh pohlédl na zemi a hle, byla zkažená! Každý smrtelník na zemi žil zkaženě.

Bůh Noemovi řekl: „Se všemi smrtelníky je konec. Země je plná jejich násilí, a tak je zničím i se zemí. Postav si archu z cypřišového dřeva. Archu propleteš rákosím a zevnitř i zvenčí ji vymažeš smolou. Uděláš ji takto: archa bude 300 loktů dlouhá, 50 loktů široká a 30 loktů vysoká. V arše necháš průzor a o loket výše ji zastřešíš; do boku archy také vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé a třetí patro. Hle, já sám způsobím na zemi záplavu vody, jež zničí všechny živé tvory pod nebem. Vše, co je na zemi, zahyne. S tebou však uzavřu smlouvu, a tak vejdeš do archy – ty a s tebou tví synové, tvá žena a ženy tvých synů. 

Kázání na 17.neděli po sv.Duchu, 15.září 2024, Brno Botanická 1

Bratři a sestry,

leckdo z nás se ještě před týdnem modlil za déšť, který by ulevil vysušené a rozpálené krajině, polopoušti, v níž se krajina rychle měnila před očima. Tak teď prší už čtvrtý den a potopa, jak jí vidíme – zatím decentně v Brně a okolí, ale děsivě v Jeseníku, Frýdlantu, Krnově, Pardubicích, Opavě a na mnoha dalších místech republiky, není realitou zpráv někde zdaleka. Je teď a tady. “Tam” se moře oteplila, ledovce a permafrost tají. A voda stoupá, klima se mění. Mysleli jsme si, že se nás to netýká, a ejhle, důsledky čehosi rádoby vzdáleného jsou drásavě viditelné jen pár (desítek) minut cesty odsud. Že se tyto věci dějí a že se budou dít dál a hůř, na tom se shodují vědci už dlouho – tedy snad kromě těch, kteří nadále fanaticky věří Václavu Klausovi a jeho dogmatům o tom, že „se nic neděje“. Jenže my to nechceme slyšet, klimaaktivisté jsou vysmívaní, vědci nevyslyšení. Klimatické konference končívají prachbídnými dohodami. “Po nás ať přijde potopa/après nous, le deluge”. Slova, která snad vyslovil francouzský král Ludvík XV. Tušil společenské změny, které posléze smetly starý režim. Ta věta se vztahuje jako svého druhu proroctví k francouzské revoluci. “Vidím, že se něco děje – něco, co není v běžném a nezměnitelném řádu věcí – ale kašlu na to“, říkal si možná Ludvík. Podobně jako mnozí z nás doteď. “Něco se děje” – každý rok větší a větší vedro, sem tam přívalový liják, v zimě žádný sníh, mrazivých dní pomálu … no a co já s tím? Klimatická změna, náš hřích? Kašleme na to. Nás se to přece netýká?! 

Týká. S potopami se lidé setkávali od pradávna, což ale nemůže být omluvou pro naši netečnost k nevratným změnám, které naše bytí a nároky působí na Zemi. V knihách je zaznamenáno mnoho příběhů o různých potopách. Slyšeli jsme pasáž z knihy Genesis. Známý je i sumersko-babylónský Epos o Gilgamešovi, kde se potopy týká jedna kapitola, jedenáctá “deska”. Biblický záznam zmiňuje, proč potopa nastala – jako trest za hříchy lidstva. V Eposu o Gilgamešovi naopak bohové o potopě prostě rozhodli – a není už řečeno, proč tak učinili. A když se to stalo, tak se sami zděsili svého rozhodnutí. Potopa nakonec opadla a přeživší, pan Utnapištim, vykonal děkovnou oběť. A bozi? Ti se nad obětí ještě pohádali o to, kdo za potopu vlastně může. Ve srovnání s tím je biblický Bůh, Hospodin, Otec, naprosto suverénní a jeho konání vždy dává dobrý smysl…I když, posuďte sami. Bůh se v Písmu přece také co chvíli rozzlobí, pak zase slituje, někde se dává přemluvit, jindy mění názor! I dnes jsme to slyšeli na začátku prvního čtení z knihy Genesis: „Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci.“ V biblickém Bohu je tolik podob a poloh, je velkým tajemstvím, ve kterém se prolíná pro nás mnoho nevysvětlitelného a nesrozumitelného. Hebrejské slovo Elohim, Bůh, se dá přeložit i jako “bohové”, neb se jedná o plurál slova. Bůh mluví ústy proroků, jasně, naléhavě, nejpřesvědčivěji se manifestuje v Ježíši Kristu. Na druhou stranu je nadále a stále všepřesahující, překvapující, tajemný a skrytý. Jak to říká prorok Izaiáš: „Vskutku, ty jsi Bůh, který skrývá se, Bůh Izraele, Spasitel!“ (Iz 45,15)

Tahle slova, nástin záznamu starobylé lidské zkušenosti, nás snad mohou povzbudit v tom smyslu, že “po potopě jsme tu dál”, nabízí se ale otázka, jak dál? Jsou věci, se kterými se dá něco udělat; nebo se o to lze aspoň pokusit. Co můžeme udělat s potopou? Ale i s „potopou“, tedy s nějakou zásadní změnou, jež ohrožuje svět, jak ho známe – náš „starý režim“, domov, uspořádání, naše bližní. To, nač jsme byli zvyklí, to, co jsme někteří s láskou a něhou strážili, ale na druhé straně mnozí také bezuzdně využívali jen pro vlastní prospěch, může, jak vidíme, velmi záhy zmizet, stačí pár dní deště. Když už potopa nastane, tak se vlastně moc dělat nedá – dostat se do bezpečí, něco možná zachránit, počkat, až opadne voda a pak uklízet. Poslat peníze těm, kteří o vše přišli, nabídnout pomocnou ruku. Poučit se, či doufat, že znova se to nestane. Jenže nikdo neví. A leckdo se nepoučí. Revoluce, změna může být k dobrému, nebo ke zlému; a také – jak pro koho; podle toho, jak se komu vedlo ve světě „předpotopním“. Jenže změnu už dlouho potřebujeme všichni – změnit své nároky, spotřební zvyklosti. O biblických prorocích se říkalo, když hlásali “nepříjemné věci”, ve chvílích, kdy lidstvo varovali a vyzývali k nápravě, že druhé zbytečně straší. Mnohdy na ně oni “rozumní lidé” hleděli spatra (ze svého zdánlivě bezpečného patra). Proroci jistě nebyli dokonalí a bezchybní. Ale nebyli lhostejní ke zlu, byli citliví. A to je důležité. Nebýt lhostejný, začít jednat, podle svých možností. Nevidět jenom sebe a svůj zájem, prospěch. V tomto smyslu můžeme být každý, každá aspoň trochu Noemem. Noe byl sice Bohem adresně, jmenovitě povolán. Ale my se nemůžeme vymlouvat, že na nás nikdo teď nevolá jménem. Ani na to, že na žádného Boha nevěříme a příběh o Noemovi je jen pohádka pro kostelní lidi. Být povolán znamená uslyšet hlas ve svém srdci. Výzvu – musím něco dělat! Nemůžu to tak nechat! Uvědomit si, že mohu a tím pádem musím. Jaký hlas v srdci? Boží hlas? Současní klimaaktivisté, často vysmívaní, anebo na druhé straně respektovaní vědci, možná v Boha ani nevěří, ostatně jako velká většina obyvatel naší republiky. Nevadí. Věřit v Boha znamená jednoduše konat víc, než je v zájmu mé vlastní osoby, vlastního zájmu, obzoru a biologické rodiny. Ten, kdo překračuje svým myšlením a jednáním soukromý a sobecký horizont, takový člověk prakticky, činem, prokazuje víru v Boha, totiž v já přesahující Ty. A v tom je naděje, cesta, v obětující se lásce. Milé shromáždění – hodně sil, naději na změnu, odvahu k činu a pevné břehy s námi, amen!

Kázání na 16.neděli po sv.Duchu, 8.září 2024, Husův sbor, Brno Botanická 1

Text: “Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí.” (Mt 6, 24-26)

Sestry a bratři,

evangelista Matouš tím, že dává do kontrastu svobodnou existenci nebeského ptactva, nezatíženou ničím jiným, než pudem sebezáchovy a přežití, s existencí lidskou, spoutanou nejedním poutem lpění a chtění a z toho plynoucích, často nadměrných, nároků na naše okolí, na zdroje, na planetu Zemi, nevybízí těmito slovy posluchače k tomu, aby zanechal práce a nechal se živit, spolehl se na to, co najde nebo dostane. Spíš možná říká to, co – myslím si – jinými slovy trefně vystihl v jedné ze svých knih zoolog a skaut, stále činný a aktivní poutník a spisovatel, jizerskohorský patriot Miloslav Nevrlý: “….méně vybavení přináší více zážitků a pestřejší život. Proč? Neboť člověk s jednou lahví na vodu je v krajině pozornější k pramenům než ten, který má lahve tři. Ten, kdo nemá pláštěnku, si víc všímá oblohy a mraků a kdo nemá stan, dvakrát si rozmyslí, kde si ustele.” Chování nebeského ptactva, stejně jako dalších živých tvorů na Zemi, je pragmatické, sleduje vlastní přežití, zachování druhu, přičemž ale převládají takové druhy, které žijí a přežívají v symbióze s okolním prostředím. Ve starozákonní knize Sírachovec nacházíme větu: “Člověk se slitovává nad svým bližním, ale Hospodin má slitování se všemi tvory.” (Sir 18, 13) A není snad člověk stvořen k obrazu Božímu? Kde se tedy stala chyba? Ano, máme soucit s lidmi, ale jen s některými, soucítíme také s vybranými zvířaty, navíc s nimi naopak často míváme soucit větší, než s některými lidmi. Ale s přírodou, planetou Zemí, naší Matkou a domovem, jako celkem, téměř žádný soucit nemáme? Jakto, že se nám stala zdrojem, komoditou, jejíž bohatství, rozmanitost a krásu stále hodnotíme převážně mírou/optikou využitelnosti pro sebe, pro člověka? Přitom je už dávno jasné, že novou planetu mít k dispozici nebudeme, a že kondice Země jako celku ovlivňuje jednotlivé regiony a jejich obyvatele. Čas od času se hovoří o snaze prozkoumat možnosti života na Marsu, možná, aby nám vědci dokázali, že nebude tak zle, že dál můžeme bez obav žít, jak jsme zvyklí, a že se vybydlená planeta Země, Gaia, dá vlastně v budoucnu nahradit. Je to podobné odbíhání od vážnosti přítomného okamžiku a vlastně jistá manipulace člověkem, jako když lidem církev ústy svých představitelů říkala, že tento život vlastně není tak moc důležitý, podstatný a plnohodnotný, to až jednou – ten věčný, nebeský život – to bude ráj. Možná ano, ale podstatné jsou ty kroky teď a tady, které k němu snad vedou a třeba taky ne. To je Boží tajemství a člověk o něm nic moc neví. Oddalovat řešení ekologické katastrofy příslibem kolonizace jiné planety je zlé řešení. Země se nahradit nedá, to jen my to nechceme slyšet a už vůbec nechceme změnit své chování tak, aby výsledek měl viditelný dopad na stav životního prostředí a následně zpětně i na kvalitu našich životů, či spíš životů dětí a vnoučat, dalších generací. Země, krajina se nám místy doslova proměňuje před očima, dnes už v horizontu jedné generace. Například v důsledku úbytku obyvatel venkova, s tím spojeného poklesu pestrého malochovu hospodářských zvířat a mizení pastvin na úkor intenzivní a téměř monokulturní a nepřetržité zemědělské produkce, zmizela v České republice za posledních 35 let téměř jedna třetina polního ptactva. Drop velký, chřástal polní, moták lužní, skřivan polní nebo strnad luční – kdo z vás tuší, že tito živáčci jsou dnes, díky člověku, který po svém pojal ono biblické “správcovství Země” a do půdy bez uzardění seje geneticky upravovaná osiva, žne častěji, než by bylo potřeba a téměř výhradně strojně, a úrodu navíc ukládá do stodol, kde jí následně nechává shnít anebo nesmyslně spaluje, kriticky ohroženými druhy a hrozí jim, pokud nezměníme náš styl hospodaření v krajině, že úplně zmizí? Takový je obraz dneška, takovým “božím” hospodářem se člověk stal a v důsledku naší činnosti trpí celé stvoření, nejen ptactvo nebeské. 

Kázat Boží slovo a mít podíl na tom, aby každý člověk toto slovo slyšel a každé koleno se sklonilo před Božím jménem a lidé pokud možno došli spasení, je dobrá práce, řídit se tím slovem ve společenství ještě lepší, ale je taky načase třeba někde ponořit ruce do hlíny, začít se věnovat sázení stromů v krajině, podpoře ekologického zemědělství, budování remízků na polích a praktikování vědomostí v každodenním životě tak, abychom v dnešní době aspoň trochu zvrátili nebezpečně se vychylující ručičku stability ekosystému na planetě Zemi. Můžeme si každý hledat svou cestu a možnost realizace. Hledat, začít a žít. Anebo pokračovat důsledně v tom, co už děláme. Být na cestě a chránit to, co je na ní i pro další poutníky a poutnice. Amen!