Kázání na 1. neděli postní

26.2.17:
Sestry a bratři,
obvykle si v kostele při kázání vykládáme o lásce, odpuštění, pomoci druhým lidem či uzdravení, na základě textů s tímto poselstvím. Ale v Bibli je i plno krutých slov, tvrdého syrového materiálu, který nás, zdá se, ničím nepovzbudí. Proč i tyhle texty v Bibli mají své místo? Je to jako s životem – směs různorodých událostí, vjemů a zkušeností – chvíle uvolnění střídá chvíle napětí, den se mění v noc, radost se přelévá ve smutek a existuje samozřejmě spousta rovin a vjemů mezi tím, protože máloco je černobílé.
Všechno dění pod nebem má svůj čas. Příkrá slova v Bibli mohou fungovat namísto vykřičníků, jako výstražné značky, které symbolicky říkají – pozor, zbystři člověče, jde o hodně, jde až o život. Ježíšovo učení, jeho slova adresovaná nám, to není jen procházka bukolickou krajinou, či romantickou zahradou, kde všechno kvete, voní a láká. Přichází i čas, kdy je třeba maximální koncentrace, čas, kdy se člověk dostává až na dřeň sebe sama, kdy je třeba pevně držet otěže, tzv. “zabrat”, jít do sebe, ponořit se dovnitř.
Teď jsme v době masopustního veselí a čeká nás období půstu a po něm Velikonoce. Doba půstu, to je přesně ten čas, kdy máme zbystřit, přeladit zvnějšku do nitra.
“Neházejte perly sviním, nedávejte psům, co je svaté.” Psi i prasata byli pro Židy nábožensky nečistá zvířata, proto ten příměr. Ježíšova slova mohla znít jeho posluchačům přinejmenším stejně hrubě a tvrdě, jako nám. Psi, prasata – opustíme-li náboženskou rovinu, tak živáčkové všeobecně užiteční, mnohými oblíbení, kteří ale nechápou, co je vzácné a svaté, tím pádem to ani nepřijímají. A teď – umíme odlišit my, lidé, dnes – co je nám v této tekuté době svaté, co je posvátné? Co jsou pro nás dneska perly? Umíme to ještě dostatečně jasně rozlišit – co odhodit na zem, aby po tom ostatní třeba i šlapali, eventuelně lze a co už ne? Tady by se nám schopnost černobílého vidění, schopnost jasně odlišovat, naopak velmi dobře hodila. Kdo ví a víme to s jistotou, na které straně vlastně kdo kdy stojíme? Nestáváme se občas tak trochu zvířátky, sice v mnohém užitečnými, která ale nec
hápou a nepřijímají, co je vzácné a svaté, protože to nedokážou rozlišit?
Víra je vzácným pokladem, který je schopen zachránit lidskou důstojnost, který je schopen zachránit člověka. Je to perla.
V době Ježíšově vyšli učedníci obdařeni tímto vzácným pokladem – perlou –
v podobě zvěsti o Boží lásce ke všem lidem, o odpuštění, o radosti, o novém životě, o vzkříšení. Zdálo by se divné, že by někdo takovou víru, takovou perlu, poklad nepřijal, nerozpoznal, že by taková perla nezachycena spadla na zem. Je to záhada i dnes, ale je to tak a vždycky to tak bylo. Někdo tu perlu poznal, zaradoval se, proměnil svůj život, někdo se zdráhal, ale byl nakonec přemožen (tak jako Saul – sv. Pavel, o kterém jsme četli), někdo se lhostějně odvrátil, někdo se tomu vysmíval a někdo poslal apoštoly rovnou raději na smrt, aby nedělali revoluci mezi lidmi. Reakce lidí tehdy a dnes se vlastně vůbec neliší!
Žijeme v době, kdy se ztrácí smysl pro intimitu a důstojnost člověka. V době, kdy si mnoho lidí není jisto nejen venkovním světem, protože ten se dost rychle mění, a co včera platilo, často je dnes jinak, ale ani si dnes často nejsme jistí toliko sami sebou, neznáme pořádně sebe sama, nerozumíme si. Zčásti je to i tím, že ztrácíme kontakt s přírodou, s přirozeným rytmem Stvoření, podstatnou roli hraje i to, že jsme – dobrovolně – hojně ovlivňováni zvenku v tom, co si máme myslet, jak se máme chovat, cítit, oblékat, co máme vlastnit atd. Nejen v televizi, ale dnes hodně na sociálních sítích můžeme sledovat životy milionů lidí ochotné jiným milionům zvědavců (nebo zmatenců či znuděnců) vyprávět o kdejakém svém ublinknutí nebo mentálním kotrmelci. Selhávat, tápat, hledat – to vše je lidské, dá se to pochopit a dá se zase znovu vykročit na cestu. Co se chápe hůř je právě naprostá ztráta soudnost
i v tom, co má zůstat skryto, a namísto toho se staví veřejně na odiv. To není, bratři a sestry, volání po puritánství, to je smutné konstatování, že člověk bez studu a bez pochopení pro intimitu nejen telesnou, ale i myšlenkovou, ztratil schopnost rozlišovat, co je dobré a co zlé, soudnost v tom, jak naše jednání může ovlivnit nejen nás, ale také naše okolí. To vše vede ke ztrátě podstatné části našeho lidství, k matení sebe i druhých.
Naše šance je v tom si vzájemně předávat víru jako vzácný poklad, který je schopen zachránit lidskou důstojnost. Do hry musíme vložit sami sebe – svůj život, svoje srdce, své zkušenosti s Božím milosrdenstvím, i s vlastní slabostí. A v rámci této hry se skleněnými perlami potřebujeme také skutečně vnímat druhého člověka, s jeho problémy, bolestmi, otázkami, na které třeba aktuálně není odpověď, i s jeho svobodou se víře vzepřít. Musíme také počítat s Boží svobodou, která má na lidi jiná měřítka než my sami.
Ne vždycky, přesto všechno, se dobré dílo podaří. Jak jsem už říkala, někdo perlu pozná, zaraduje se, promění svůj život, někdo se zdráhá, aby byl nakonec přemožen, někdo se lhostějně odvrátí, někdo se vysmívá … My se starejme o to, abychom byli bdělí a případné perly jsme rozeznali a aby to, co si myslíme, že rozhazujeme, bylo skutečně aspoň podobno perlám a ne jen falešným kočičím zlatem. Amen!