Kázání na 2. neděli postní, na text z Janova evangelia, 3.kapitola, 1-17 (Nikodém):

Sestry a bratři,
muž jménem Nikodém byl členem židovské rady. Na tom, že se setkal s Ježíšem není nic zvláštního, proto ani z evangelia nevíme, kde k setkání došlo. Co ale evangelista Jan explicitně zmiňuje a co důležité je to, že se setkání odehrálo v noci. Tma a symbol noci jsou v tomto příběhu podstatným prvkem.
Nikodém byl váženým mužem, který zastával důležitou pozici a zároveň to, že byl Farizej znamená, že byl vzdělaný, byl učitelem, znalcem Zákona. Přesto šel za Ježíšem, o kterém v té době kolovaly různé pověsti a některým lidem nebylo jasné, kdo vlastně Ježíš je. Nikodém, když za Ježíšem došel, tak po židovském způsobu s ním zapředl učený rozhovor. Jako učitel s druhým učitelem. Jejich dialog se brzy stal spíš monologem, Nikodémovi, přes veškeré jeho vědění, něco podstatného unikalo. Jednak v tom rozhovoru, ale možná i celkově a mohl to být jeden z důvodů jeho výpravy za Ježíšem, že se cítil být tím, který bloudí tzv. “ve tmě”, který na nějakou důležitou životní otázku nebo otázky nenalézal v učení, které znal, odpověď. Proto šel za Ježíšem, proto v noci. Je to symbolika. Ježíš měl být tím, který mu otázky objasní, který jej možná vyvede z temné noci duše, z nevě
domosti, ukáže mu nový směr, dá nový životní impuls.
Můžeme se ale také domnívat, že za Ježíšem Nikodém přišel prostě proto, že mu to ukládala povinnost Farizeje – zkoumat, zda-li ten, který se mnohým jevil jako mesiáš, je skutečně tím od Boha poslaným člověkem pro záchranu lidstva. Nikodém se potřeboval na vlastní oči o Ježíšovi přesvědčit, a moudře tušil, že zrak v tomto případě nebude tím hlavním smyslem, který by k tomu přesvědčení měl vést. Proto s Ježíšem zapředl rozhovor. Zůstal tak plně věrný svému židovskému přesvědčení o tom, že tím nejzákladnějším, co člověka i celé stvoření uvádí do tajemného Božího světa a poznání, je slovo.
Nikodémův příchod za Ježíšem byl veden židovskou vírou v moc slova, které na rozdíl od viditelných, ale zároveň i různě vyložitelných a zpochybnitelných skutků, může v celé záležitosti udělat jasno. A dodnes jsou Židé přesvědčeni o tom, že za každým slovem, za každým znakem hebrejského písma, je ukryt Bůh. Nikodém toto své přesvědčení neskrýval. Ježíše považoval za učitele – tedy za protějšek svým způsobem jemu rovný, a byl tedy připraven diskutovat s ním o Zákoně. Ježíš ale nechtěl zůstat v rovině akademické disputace. Proč asi? V Novém zákoně, který je naplněním zákona Starého, je patrno a jasně řečeno, že slovo se stalo tělem. A co dělá tělo? Tělo, člověk, mluví do světa slova, ale také koná skutky. A protože je tělo prodchnuto duchem, činy by to měly reflektovat, nejenom naše slova. Skutky by měly odpovídat tomu, jaké poznání nám přináší Duch. K tomu je potřeba se
znovu narodit, duchovně obrodit z vody a ducha, být takovým člověkem, který nejen naplňuje své materiální potřeby, ale reflektuje ve svém životě i potřeby duchovní, Boží rozměr světa a života, krásu a bohatost Stvoření.
U Židů nacházíme víru, že slovo je jasné a skutky mohou být zpochybněny, u křesťanů, u lidí věřících a duchovně žijících, by to mělo být naopak – slovo se dá vykládat a chápat různě, ale “po ovoci jejich poznáte je”, jak se říká – naše skutky jsou to, co o nás vypovídá nejvíce, ne to, co jsme všechno schopni napovídat.
Janova zpráva o rozhovoru Ježíše s Nikodémem je svědectvím o Kristu. Jejím jednoznačným vrcholem jsou slova v 16. verši 3. kapitoly: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ A Ježíšova odpověď zní: „Já jsem ten, kterého Bůh dává pro spásu mnohých. Nejsem učitelem, zákoníkem, neslibuji vám lepší budoucnost se mnou. Jsem naplněním vaší lepší přítomnosti s Bohem. V přijetí nebo nepřijetí mě se tříbí víra v Boží vyjasnění vašich temnot.“
Bratři a sestry, Nikodém byl možná prvním z těch, kteří za Ježíšem přicházeli a přicházejí v přesvědčení, že tento výjimečný muž je učitelem, který ve svém učení přináší moc osvětlit mnohé nejasnosti, který přináší novou naději, nový program. Ježíš ale není učitelem ve smyslu, jak mu rozumíme dnes. On nemusí zprostředkovávat moudrá slova druhých. On sám je totiž slovem i moudrostí, světlem. Jan ve svém evangeliu vložil Ježíšovi do úst také tato slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“
Pochopit Ježíše znamená pochopit jej jako Spasitele, který do tohoto světa vstupuje pro záchranu lidstva, každého konkrétního člověka. Nikodém přišel za Ježíšem v noci – ve tmě. Ten pohyb byl ale i opačný – Ježíš přišel k Nikodémovi jako světlo. To světlo ve tmě svítí, tma je nepohltí – tohle znáte zhudebněné od Hradišťanu, text je od místního mistra slova Jana Skácela. To je to SVĚTLO, Ježíš je to světlo, které má moc vytrhnout život člověka z jakékoliv temnoty. Je tady pro záchranu Nikodéma, je tady i pro záchranu mou a vaší.
Učitelé přicházejí a odcházejí, někteří z nich jsou moudří, jiní nemoudří. Někteří chtějí skutečně inspirovat a předat nabyté poznání, jiní využijí příležitost k podmanění si druhých. Učitelé formují náš život i kvalitu našeho poznání, provázejí nás v určité etapě našeho vývoje a učení. To však, přes veškerou snahu, je jenom část celku cesty, na kterou musíme vykročit každý sám. Ježíš Kristus je mužem, s nímž vstupuje do lidského života další rozměr – rozměr duchovní, rozměr Ducha. V tomto Duchu můžeme stále víc odhalovat tajemství vyššího, Božího záměru s námi, a v tomto Duchu můžeme z temnoty svých životů směřovat ke světlu, k osvícení, které jednou objasní všechny stíny a nejasnosti našich životů. Je to na nás, na naší vůli, rozhodnutí, chtění. Je to práce, je to cesta, mnohdy úzká a klikatá. Nicméně smysluplná. Amen!