Kázání 3.neděle postní – 19.3.2017, Brno Botanická

texty: Exodus 17, 3-7 / Římanům 5,1-8 / Jan 4,5-42
Bratři a sestry,
tak to vidíte, jaký paradox nám Jan v evangeliu předkládá – teologie, kněžský úřad a učené disputace byly a často ještě jsou v mnoha případech vnímány jako doména mužů, mnohé církve kladou důraz na to, aby tento fakt ještě podpořily a zdůraznily, ačkoli pro to v Bibli ani v dvoutisícileté církevní tradici neexistují přesvědčivé důkazy, kromě léty zavedené praxe. Když vyslovíte spojení “feministická teologie”, tak se mnohým dělají osypky z toho, že ženy zasahují do prostoru, který jim zdánlivě není vyhrazen, snad jen do té míry, že mají sedět a poslouchat, případně vařit čaj a péct sušenky nebo pečovat o staré a nemocné. Nic proti tomu, je to potřeba a díky za každou obětavou ženu, nicméně tady, v prastarém Janově evangeliu, se zatím úplně klidně píše, když to vezmu odzadu, že žena, Samařanka, ne úplně vzdělaná, navíc taková, která by asi v očích mnoha lidí vzbudila pohrdní, protože měla pět mužů a ani jeden jí (nebo snad s ní) nevydržel, a teď má šestého a ten navíc ani není jejím mužem, zvěstuje Samařanům to, co zažila s Ježíšem u Jákobovy studny, jaký hovor spolu vedli a koho v něm poznala. A oni jí ti její soukmenovci věří, mnoho jich věří jejím slovům a na základě jejího svědectví jdou za Mesiášem.
Ten text nabourává také představu o tom, kdo by nám měl přinášet svědectví o víře. Představte si to, že by sem, do Husova sboru, přišla žena 5x rozvedená, pochybné pověsti, anebo třeba jen jiné národnosti, a začala tady nebo ještě lépe někde v parku kolemjdoucím, někde docela daleko od kostela, vyprávět o svém setkání s Pánem. Jak bychom se na ní my, nebo lidi kolem, minimálně v první chvíli, asi dívali? Věřili bychom jí? Nechali bychom se, podobně jako Samařané, třebas jejím svědectvím strhnout k prohloubení víry, k hledání či znovuoživení naší duchovně orientované životní cesty? A pardon, ale mě to nedá – není to tak dávno, když se někteří naši bratři a sestry osopovali na bratra patriarchu kvůli rozvodu, jako na někoho, kdo jako kdyby byl náhle méně důvěryhodný ve svém svědectví o víře a životě s Kristem. Činí nás například tahle životní zkušenost, a nutno dodat, ne neobvykl a pakli správně s pokorou uchopená, tak i dost cenná, snad ve svědectví o víře méně uvěřitelnými? Není to spíš tak, že bychom si měli vážit těch, co jdou tzv. s kůží na trh, v osobním rozhovoru nebo svědectví bez přetvářky a pravdivě pojmenují životní klopýtnutí a to, jak s tím dál pracují v životě? A proč si vůbec osobujeme právo u druhých posuzovat, to, zda jsou podle našich měřítek, dost dobří ke svědectví o víře? Vždyť “kdo je bez viny, první ať hodí kamenem”. Chce se mi říct, že bych se divila, kdyby nějaký kámen skutečně letěl, pravda je ovšem taková, že lítají a hází je kdekdo, nejvíc tací, kteří by je spíš měli v ruce držet jako závaží – protože znáte to, kdyby blbost nadnášela…….
U Jana čteme o ženě, která je vyjímečná. Celý ten text je vyjímečný v tom, že nikdo nikoho neposuzuje ani neodsuzuje. Žena je upřímná, mluví pravdu, nijak nepřikrášluje, co se jí nepovedlo. Zkouší na Ježíše malou teologickou kličku, když mu říká “naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Jako kdyby pochybovala o tom, zda je její víra a přesvědčení dostatečné, zda je místo, kde žije, hodné k tomu, aby se tam víře dařilo. Do Jeruzaléma, tam, kde je to “svaté” Samařanka nepůjde, ona žije tady, obyčejným životem, bez vlivu a doteku “velkého světa”. Jeruzalém, kde se uctívá Bůh, je daleko.
Jenže i z toho jí Ježíš vyvede. Vyhne se její teologické kličce, v podstatě ženě říká, že duchovně lze žít kdekoli, důležité je naše vnitřní rozhodnutí, vnitřní cesta. Vzpomeňme na bohatý vnitřní život Londonova Tuláka po hvězdách či na hluboké, láskou k Bohu a duchovním životem prodchnuté Bonhoefferovy dopisy psané mezi zdmi vězeňské cely. Vnější společenství, církev, obecenství bratří a sester pěstujeme jako vnější podporu vnitřní duchovní cesty s Kristem, proto je v příběhu také zmíněn zástup lidí, kteří, vedeni ženiným svědectvím, jdou za Ježíšem a přesvědčují jej, aby s nimi zůstal.
U Samařanky, kterou Ježíš, žíznivý poutník, potkává a prosí jí o vodu, je patrná i její žízeň, a to žízeň po životě, touha po opravdovosti, chuť nepodřídit se konvencím doby a stereotypu, nepromarnit čas vyměřený pozemskému životu. Znáte to úsloví, že není výhrou nedělat v životě chyby, protože čím opravdověji žijeme, tím víc chyb se patrně dopustíme? A bojíte se toho? Nebo si to dovolíte, žít tak, jak vnitrřně chcete a cítíte, i s tím rizikem, že se vám toho možná v životě taky dost nepovede, protože půjdete cestou nevyšlapanou, protože originální, vlastní, proto ale také velmi cennou, ba nejcennější. Skutečně, sestry a bratři, nakolik by nám samým mnohdy v životě prospělo nebát se vykročit ze zajetých kolejí, mít odvahu ke svobodě, hlavně té vnitřní, nepodléhat tolik vlivu našeho okolí, nenechat se svazovat předchozími zkušenostmi, být sami sebou. Vidíme, že Ježíš Krist
us přijme každého člověka, který v sobě nevysychajícím pramenem živé vody vyživuje upřímnost a touhu po skutečném poznání. Samařanka před Ježíšem, jak jsme slyšeli, nemlží o tom, jak se zatím odvíjel její život a vidíme, že Ježíš to všechno o ní ví a neodmítá jí, ba právě naopak.
Mnohdy má opravdovější, upřímnější víru ten, který v životě, ve světě, zas tak moc neobstál, nesplňuje kritéria navenek úspěšného člověka, nemá mnoho nastudováno, nedosáhne na blyštivý svět, jaký je nám prezentován reklamou a povrchním společenským bulvárem. Víru a z ní pramenící životní moudrost, opravdovost a poznání může žít kdokoli, kdo o to usiluje a kdo se nebojí na tom pracovat. Je vlastně jedno, zda a nakolik je člověk vzdělaný, spořádaný, zda je pro ostatní třebas životním vzorem, dovede učeně mluvit o víře, zná a ví, co by se mělo dělat.
Srdce mnohých zůstává v různých situacích kamenné a vírou téměř nedotčeno. Nechci generalizovat, každý máme svou cestu k tomu, co nazýváme “štěstí”. Církev Českosloveská husitská učí, že důležitý je náš osobní vztah s Bohem, i proto máme definováno cosi, čemu říkáme “svoboda svědomí”. To znamená, že bychom měli primárně usilovat o poznání sebe, Boha, našich darů, předností, ale i slabostí a nějak s tím vším v životě nakládat, pokud možno upřímně k sobě i k našemu okolí a hlavně milujícímu Bohu Otci, v souladu s tím, co víme, že bychom měli dělat, tak, aby to bylo prodchnuto láskou, jakou jsme poznali v Ježíši Kristu a jeho oběti za nás.
Amen!