Kázání na 4. neděli po Velikonocích, 14.5.2017, Brno Botanická 1
Jan 14, 1-14
Bratři a sestry,
Ježíš říká “já jsem cesta, pravda i život”. Vzpomeňme si na časté lidské debaty o tom, kudy vede ta správná životní cesta, o tom, kdo má kdy a kde pravdu a jak často se o to, kdo má či nemá pravdu, hádáme, a taky na nekonečné úvahy na téma, o čem je vlastně život? Cestu, pravdu i život celkem paradoxně, ale běžně, vnímáme jako něco, co je vně nás a co je potřeba “mít”. Co musíme získat, k čemu se musíme teprve dopracovat, dobrat, uchopit a držet.
Apoštol Tomáš se ptá Krista jinak: “A jak můžeme znát cestu?” A Ježíš říká – já jsem to, já jsem cesta, pravda i život. A to je hned jiná perspektiva! Já jsem – cesta, pravda i život. My se rodíme do života, který už tu byl dávno před námi, na cesty, které tu jsou pro nás vlastně nachystány, které nás volají a my na ně vstupujeme, pozor – ne jako na jezdící pás, jako je tomu na letišti, vstupujeme na cestu, kterou pak musíme po svých ujít (i když nás Bůh sem tam nese). A taky ta pravda je něco, do čeho se rodíme – pravda má nás, nikoliv my jí. Pravda, cesta i život – v křesťanském chápání, to je osoba, neboť Kristus říká – “já jsem to, já jsem cesta, pravda i život”. Z toho jasně plyne, že z tímto úhlem nazírání vlastně nelze cestu, pravdu ani život mít – ve smyslu vlastnit, to by byla otročina, ale žít, žít jako vztah, tvořit vztah a vztahovat se – ke Kristu, k cestě, k pravdě, k životu. Pokud ten “vztah” má být zdravý, nosný a prospěšný, nelze jej pojímat jako vlastnictví, ale jako tvorbu, jako práci a aktivní, vědomé prožívání, reflexi a neustálé citlivé vnímání a tázání.
V textu Janova evangelia je řečeno: “Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte, viděli jste ho.” Vypadá to velmi snadno, ale je potřeba si uvědomit, jak moc může taková věta – “už ho znáte” nahrávat náboženským fundamentalistům, anebo také ateistům. Obě strany mají totiž mnoho společného, myslí si, že Boha znají, a jedni o něm tudíž zasvěceně hovoří, jaký je, co chce, co nechce a co dělá a s tímhle vším nakládají jako s “pravdou”, druzí, protože si myslí, že Boha znají, tak ho rovnou odmítnou. Jenže, Bůh je v prvé řadě tajemství. Vzpomeňmě na judaismus, na posvátnou úctu před Božím jménem, na to, že jej Židé vůbec nevyslovují. Protože Bůh je tajemství. Boha si nelze jen tak zavolat jménem, přivolat ho, jako džina z lahve, aby nám sloužil a plnil naše přání. Jedním z přikázání je, že nemáme brát Boží jméno do úst nadarmo. Právě z tohoto důvodu a abychom si uvědomili, že Bůh je tajemství, Bůh je daleko, ale je i blízko. Není naším vlastnictvím, ale vede k němu cesta. A cesta, která k němu vede, je úzká a klikatá a je plná paradoxů. Jakýmsi úhloměrem té cesty, patníkem, kamenem, od kterého ta cesta vede, je Ježíš Kristus, úhelný kámen, kámen, o který někteří zakopnou, stojí jim v cestě, protože jej nevidí, jiní od něho tu cestu odvíjejí jako od ukazatele.
Jak jsem říkala před časem, Bůh, přesto, že je tajemství, zanechává v tomto světě stopy, stopy, které vidí ti, kteří pro ně mají otevřené oči a srdce. Paradoxem víry je, že Bůh je tajemství, je daleko, ale zároveň je blízko, promlouvá k nám jako náš Otec, ale zároveň je radikálně jiný než my. Kristus říká “kdo viděl mě, viděl Otce”. Vzkříšený Kristus je cestou do tohoto tajemství. Vzkříšený Kristus se vrátil do tohoto světa, do světa těch, jejichž oči se pro něj otevřely a kteří jej vidí ve všech bližních, kteří se jej dotýkají, když vnímají a vidí rány a bolesti tohoto světa a přes to všechno jsou ochotni a schopni žít se srdcem nezatvrzelým, s myslí otevřenou, ve víře, naději a lásce. Kristus říká “já jsem dveře”, otevřenost, otevřené dveře, kterými můžeme Boha zahlédnout při práci v tomto světě. “Já a Otec jedno jsme, kdo vidí mne, vidí Otce”, říká Ježíš a ukazuje, kdo je Bůh. “Já jsem cesta a nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne”. V tom dnešním úryvku z Janova evangelia jsme slyšeli slova: “Víte, kam jdu a cestu znáte, jdu k Otci vašemu a k Otci mému”. Cesta se řecky řekne methodos. Ježíš je cesta, pravda i život, Ježíš je metodou, jak člověk může přijít k Bohu, jak naše lidství může vstoupit do srdce Božího tajemství. Ježíš, jeho jméno, je to jméno, kterým můžeme skutečně oslovovat Boha, v Ježíši Kristu pro nás dostává Bůh tvář a lidské jméno.
Je tu ještě jedna důležitá věc, kterou chci zmínit. Na začátku dnes zazněla slova “já jsem ta cesta, pravda i život” a před chvílí jsem citovala větu “já jsem cesta a nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne”. Potkala jsem v životě už mnoho křesťanů a křesťanek, ať už to byli laici nebo duchovní, z naší církve nebo z jiných křesťanských církví, kteří si z téhle věty udělali tak trochu nástroj – kladivo na čaroděje a čarodějnice, misijní oprátku, na kterou loví duše pod hrozbou, že není jiné cesty. Ta věta se v jejich úsilí a ústech stala kladivem na všechny ty, kteří mají v úctě jiné způsoby vztahování se k Bohu Stvořiteli, než ten nominální, tedy než skrze Ježíše Krista. Jenže, my bychom měli přemýšlet i o tom, co je vlastně je to Ježíšovo “já”? Co to tedy je, ta “cesta, pravda i život?” Ježíš na jednom místě říká, že “cokoliv jste učinili tomu nejmenšímu, mě jste učinili”. Kristovské já je v bližních, v potřebných tohoto světa, Kristovské já je v jeho ranách, bolestech, ve slabých, utlačovaných tohoto světa, Kristovské já je ve vztahu, kdy jsme schopni vystoupit ze své komfortní zóny, překročit své ego a být bližnímu bližním. Kristovské já se děje a děje se tehdy, když se vydáváme na cestu vztahu, když překročíme sami sebe a svůj stín. Amen!