Případová studie o strnadu lučním – nástin záchranného programu

Tento text vznikl na jaře 2017 jako školní práce k zápočtu předmětu Ochrana biodiverzity vyučovaném RNDr. Mojmírem Vlašínem v rámci magisterského studijního programu oboru Environmentální studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy university v Brně. 

Strnad luční hovoří o stavu své domoviny

(případová studie s prvky povídky)

Mgr. Sandra Silná

Vstávám za rozbřesku, do v tuhle chvíli ještě chladného rána, a pro dnešek prvně roztahuji svá křídla, abych se vydal vzhůru na nejvyšší větévku blízkého keře, trochu si pocvičit hlasivky. Neletím nikam daleko, několik desítek, maximálně necelé dvě stovky metrů od mého stanoviště. Kolem mě, kam oko dohlédne, rovná nížinatá krajina, bývalý vojenský újezd Milovice – Mladá, rozhlehlé travnaté plochy připomínající savanu, protnuté sem tam cestami, které lemují vzrostlé keře. Vás, lidi, tenhle typ krajiny mnohdy pudí k tomu rychle s ní něco udělat, intenzivně jí obdělat nebo zastavět, přetvořit po svém k užitku, ale pro nás je tohle místo tak, jak je, ideální. Potřebuji k životu takový prostor – zrovna tady je to sice plocha zemědělsky neobhospodařovaná, ale díky Bohu za ní. Podotýkám, že se mi líbí i v obdělávané zemědělské krajině s obilnými poli nebo třeba vojtěškou. Ale zpátky sem k nám, Milovice – Mladá, to je původně veřejnosti uzavřený vojenský újezd, sídlo “spřátelené” armády, kde probíhala mnohá cvičení těžké vojenské techniky. Ona armáda ale své “přátelství” nakonec přece jen projevila – právě zachováním tohoto jinak civilizací téměř nedotčeného prostoru, pokud nepočítám bunkry v lokalitě Pod benáteckým vrchem. O naší existenci v těchto místech v minulosti se můžeme jen domnívat, v kartotékách doložená z výše zmíněných důvodů není. Kde ovšem naše existence doložená je, jsou místa o pár desítek kilomentů východněji, ale pořád ještě v Polabí, tedy úrodné černozemní zemědělské krajině, kolem Žehuně, kde jsme sídlili v počtu více jak stohlavého hejna. A v Českém středohoří, což také není pro nás pěvce odsud daleko, dokonce v počtu více jak tisíc kusů.

Dnes, víc jak dvacet let po odjezdu posledních tanků, je toto místo, i díky členům klubu vojenské historie, přiměřeně udržované (odborně tomu říkáte disturbance) a veřejnosti přístupné. A vás, laiky, to sem táhne k častým navštěvám, odborníky – biology a ornitology zase k pozorováním a výzkumu. Dají se tu vidět divocí koně, pratuři a zubři, kteří tu s námi žijí, k nalezení jsou listonozi, ale taky například můj dnes už vzácný a ještě ohroženější bratranec, než já, strnad zahradní. Vaše lidská přítomnost nám nevadí, naopak, nejsme příliš plaší.

Ráno pokročilo a tak se za průletu pozorně rozhlížím, kde by se dala získat dobrá snídaně, chutnají mi semínka, obilí nebo pupeny na keřích, ale když se někde v trávě nebo v půdní brázdě objeví malý bezobratlý živočich, škvor, pavouk, drobný plž anebo chytnu třeba vážku, je to vítané přilepšení, někdy i základ mojí denní stravy. Tady u Milovic se v některých letech stane i to, že se přemnoží chroust maďalový, a to je pak s ostatními strnady lovíme za letu, po vzoru ťuhýků. Hnízdí nás tu teď naráz i stovka párů a není to jen tak, sehnat dostatek kvalitní potravy, dá to nějakého poletování a poskakování, je to práce, nakrmit každý den tělo, když jste jednak největším z českých strnadů, strnadem lučním (lat. Emberiza calandra nebo též Miliaria calandra) a zároveň se vám v průběhu posledních desetiletí soustavně zužuje životní prostor, zhoršují podmínky pro přežití i kvalita potravy. A to všechno proto, že na polích intenzivně hospodaříte, tak nějak všude v Evropě podobně, díky Společné zemědělské politice a my, polní živáčci, tu nemáme dostatek prostoru pro život a nerušené hnízdění. Díky vašim technickým vynálezům, které s sebou berete na pole, přicházíme velmi často o hnízda s vajíčky a mladými, která míváme v trávě. Trvá to sice jen nějakých 23 dní, než vyvedeme mladé mimo hnízdo a naučíme je vše potřebné pro přežití, ovšem ani tak to kolikrát nemůžeme stihnout, když do polí vjedou stroje.

Ani zazpívat už si často téměř není kde, když se z volné krajiny a luk stala spíš jednolitá plocha, velká pole, na kterých se intenzivně hospodaří, navíc se spoustou chemických postřiků, geneticky pozměněných osiv a o pestrosti pěstovaných plodin by se taky dalo pochybovat. Řepka a kukuřice, kam oko pohlédne, sem tam slunečnice. To kdyby bylo žito, ječmen, pšenice, oves nebo třeba brukve, šťovík či truskavec, to by byla jiná písnička! Což o to, dokážu si zatím pořád ještě najít, co potřebuji, ale řeknu vám, je to čím dál těžší. Kdybych mohl, vykřičím to do světa, ale namísto toho pořád ještě radši zpívám, jak mi pro mě typický silný zobák narostl – a že jsme my strnadi nějací zpěváci – já, strnad luční, umím dokonce napodobit zpěv mého bratrance, strnada obecného! (jen tak pod čarou – mě zase imituje kolega bramborníček) Koncertně optimální je pro nás strnady vzrostlý keř či stromek, takový když se někde v polích nebo u cesty či náspu najde, to pak obsadím nejvyšší větev a zpívám široko daleko do kraje svým typickým, nezaměnitelým, několikaslabičným a stále se opakujícím zpěvem, trylkem připomínajícím velikonoční řehtačku. Když někoho takového uvidíte nahoře na nejvyšší větvi, a pokud dokážete bezpečně říct, že to není ani skřivan, ani špaček, se kterými máme některé podobné rysy, tak to budu zřejmě já.

Inu, řeknu vám, takhle po poledni po obědě, když máme čas si trochu popovídat, bývalo to jiné žití, ve středu Evropy, a nejen tu, líbilo se nám od Irska po Finsko, Kavkaz i Malou Asii. Z některých těchto končin jsme se ale už nadobro odstěhovali. Na druhou stranu, mohlo by být ještě i hůř a i proto vám to tady vyprávím, aby nebylo. Je nejvyšší čas! V Česku se nám docela líbí, naše hejna momentálně čítají až 3 500 párů, ale u sousedů např. v Německu to muže být i 320 000 párů. Ačkoli tady hnízdíme pravidelně, a náš výskyt je doložen vašimi zapisovateli a badateli už od poloviny 19. století, momentálně se naše populace nachází ve stavu kriticky ohrožených druhů. Relativně dobře, ve srovnání s časy ne tak dávno minulými, se nám daří v Polabí, na jižní Moravě a v Podkrušnohoří. A jak zpívám, není to přitom tak dávno, ještě nějakých 70 let nazpět, kdy jsme tu bývali tak šťastní, v početné velké ptačí lučně-polní zemědělské rodině, společně třeba se strnadem obecným, zvonky a konopkami, s nimiž jsme pravidelně trávívali zimy. Jenže od té doby, co jste si ve velkém usmysleli meliorace půd, a to mnohdy i v místech, kde k tomu chyběl logický důvod, od časů, co uměle rovnáte koryta řek a potoků a jejich okolí upravujete po svém do čista, a do polí vjíždíte s těžkou technikou, obděláváte je téměř nepřetržitě a namísto menších políček, rozdělených polními cestami, remízky a příkopy, jste vytvořili souvislé polní plochy, kde se nám těžko budují hnízda, protože chybí tráva a keře, se nám tu nijak radostně nežije. Chybí nám i opuštěná strniště a staré, nevyužívané vinohrady. Souhrnně řečeno (a je to doložené v tzv. monitorovacích programech) došlo celkově v Evropě v rozmezí let 1980 – 2011 k poklesu početnosti ptáků zemědělské krajiny o 53%. U nás, v České republice, máte díky Jednotnému programu sčítání ptáků k dispozici tzv. Indikátor ptáků zemědělské krajiny, z kterého jasně plyne, že v letech 1982 – 2011 se početnost ptačích druhů vázaných na ekosystémy zemědělské krajiny snížila o téměř celou třetinu.

Řeknu vám jedno – je dobře, že jsou mezi vámi lidmi i citlivější povahy, které si všimnou, když nějaký druh z krajiny mizí. Cítíme spojence v těch, kteří ve strnadech lučních vidí významný a zajímavý druh luční a zemědělské krajiny a dělají všechno pro to, abychom z těchto končin nezmizeli úplně. Vymysteli jste si záchranné programy a to je dobře, pro nás je to nadějný signál.

A co by bylo dobré dělat, jaký význam má tedy moje ochrana pro ochranu biodiverzity v České republice? Tím primárním významem, řekl bych, je sama ochrana biodiverzity. Jak už jsem říkal, jsem významným a zajímavým druhem zemědělské a luční krajiny, a to po mnoho desítek let nazpět (byť já sám, coby jedinec, se dožívám maximálně 10 let věku) a bylo by prostě škoda, kdybych zmizel, kdybych vyhynul. Takových už bylo a k ničemu to dobré není, pokud bychom se stali jen vzpomínkou a vaše děti a vnuci si nás napříště prohlíželi už jenom vycpané anebo na obrázku v atlase. Ve smyslu ochrany biodiverzity jsem jakýmsi indikátorem zdravých polí, travin a luk, přiměřeně obdělávaných, chemicky neošetřené anebo jen málo ošetřené půdy, obhospodařované nejlépe ekologicky a trvale udržitelně. Tam, kde se mi v současné době líbí a kde s mými soukmenovci a samicemi hnízdíme, byste měli monitorovat početnost naší populace a dbát o to, aby dramaticky neklesala tak, že by hejnům hrozilo vyhynutí. A aby z krajiny nemizely keře, křoviska, travnaté okraje polí, případně remízky. Když mě budete chtít v polní krajině udržet, vysejte na zimu na strniště do půdy plevelné rostliny, říká se tomu zelené hnojení, a nechte jej do jara, než ho zaryjete. Pomůžete tím nejenom nám, strnadům lučním, ale i dalším živočichům a hlavně půdě, která získá živiny, provzdušní se, bude lépe hospodařit s dusíkem, díky tomu, že hluboké kořínky rostlin zeleného hnojení půdu nakypří. Taková půda pak dokáže také lépe přijmout a absorbovat vodu, která po polích jen tak nesteče někam pryč, ale zůstane v místě. A víte, že nedostatek vody začíná být velikým problémem. Dbejte na to, abyste v co největší možné míře hospodařili ekologickým způsobem, aby biotopy, ve kterých se nám teď daří, měly dostatečnou rozlohu, případně, aby se rozloha daných území dále rozšiřovala. Insekticidy, kterými stříkáte svá pole a plodiny na nich, hubí, kromě jiného, i bezobratlé živočichy, které tvoří, jak už jsem zmiňoval ráno, podstatnou složku naší potravy. Nebo herbicidy – hubí sice plevele, ale ty plevele tam byly proto, aby bezobratlí měli co jíst. Bez plevelů nebudou někteří bezobratlí, bez bezobralých a s otráveným zrním za chvíli možná nebudeme my. Zkuste proto ve jménu záchrany nejenom nás, strnadů lučních, omezit používání těchto látek a přenastavit si ve svých hlavinkách terminologii – plevel není plevel, ale doprovodná rostlina! A doprovod se přece počítá, no ne? A taky pečujte o to, aby krajina i to, co vkládáte na pole, do půdy, bylo pestré. Střídat brambory, řepku a kukuřici umí každý Béda Trávníček, vy navíc tyto plodiny využíváte často dost diskutabilním způsobem – přesto, že neustále zvyšujete výnosy z polí, spousta plodin a mnoho jídla nakonec přijde nazmar, například se spálí. Řekněte mi, připadá vám tohle normální?

Pečujte o to, aby počty jedinců v monitorovaných hejnech neklesaly, mapujte, kde se nachází hnízda s vajíčky našich mladých a zda jsou na pro nás bezpečných místech. Bavit bychom se mohli i o posunu termínu kosení travních porostů a polí, zda je nutné, aby se tento čas shodoval s dobou našeho hnízdění, času, kdy vyvádíme mladé a zda je nutné, aby se skupinově na kosení nasazovaly sekačky. Pokud změníte systém a termín kosení polí a luk, zachráníte tím možná nejen početnost naší populace, ale zachováte dobré naděje na přežití i pro další druhy, například chřástala polního.

Když mě budete chtít zachránit, bude potřeba udělat něco i s pestrostí krajiny – navrátit se k ní formou menších políček, různých krajinných prvků, výsadbou rozptýlené zeleně do krajiny a mezi pole. Skvělé by bylo, kdyby zase víc ožil venkov a začala se ve větší míře na vesnicích opět chovat hospodářská zvířata. V návaznosti na to by bylo potřeba mít více pastvin, polí nedotčených intenzifikací zemědělství, a tam by se nám zajisté také líbilo.

Inu, navyprávěl jsem vám toho dnes spoustu a jak tak koukám kolem, den se nachýlil. Máte o čem přemýšlet, já si popoletím na chvíli ještě nahoru na větev zazpívat a pak zpátky dolů pod keř spát. Tak tedy – dobrou noc a inspirativní zelené sny!