1.neděle po sv. Duchu, 11.června 2017
Mt 28, 16-20
Bratři a sestry,
“Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa“ sdělil apoštolům Ježíš. Ten vzkaz platí i pro nás. Je to povzbudivá zvěst, že nikdy nezůstaneme sami, že přesto, jak osaměle se uprostřed ostatních lidí někdy můžeme cítit, jsme vlastně neustále ve společenství, ve vztahu s Bohem.
Martin Luther King kdesi řekl, že „jsme se sice naučili létat jako ptáci, plavat jako ryby, ale nenaučili jsme se umění žít pospolu jako bratři.“ Bezpochyby tím narážel na to, jak těžké bývá pro člověka překonat stín vlastního “já”, stín vlastní sebestřednosti, a vyjít z něj, z bezpečí a jistoty, směrem k nejistému “Ty”. Kristus ale přinesl do tohoto světa právě toto učení o možnosti vysvobození, o osvobození se z této pasti sebestřednosti, a také učení o bohatství, které přináší člověku společenství ve vztahu s druhými lidmi a s Bohem, jenž je láska a který mezi lidmi a ve světě neustále působí.
Učedníci, jak jsme četli, se vydali do Galileje, protože je tam Vzkříšený poslal.
Galilea je místo, které leží daleko od honosných kostelů, daleko od míst, kde se oprašuje zbožnost a pěstuje přesvědčení, že Bůh má rád jenom někoho, jenom zbožné křesťany. Galilea, to bylo pro učedníky místo podivné, špinavé a cizí, kde měli lidé jiné hodnoty a zvyky. Nebylo tam pro učedníky příliš hezky, ani bezpečno. A oni tam přesto měli jít a měli tam jít s důvěrou, že nebudou sami, ale bude s nimi naděje, bude s nimi Kristus. A tak tedy šli a my v tom dnešním příběhu čteme: “Spatřili ho (Ježíše) a klaněli se mu, ale někteří pochybovali.” Proč pochybovali, když ho spatřili? Někteří byli plni očekávání. Někteří ale zvažovali, jestli taková cesta má cenu. Je to stejné, jako s námi, někdy se v nás jistě pere, zda má cenu přicházet neděli co neděli do kostela, mezi cizí lidi, a poslouchat příběhy o Bohu a ukřižovaném Ježíši, budovat z téhle inspirace církev, jako společenství otevřených lidí, a snažit se o to tady, ve světě, který k přídomku špinavý a odcizený v mnoha rovinách skutečně nemá daleko.
Evangelista Matouš ale nepíše, že ti, kteří pochybovali, byli těmi ostatními označeni za horší lidi. Matouš prostě konstatuje, že každý za vzkříšeným Kristem přicházel podle své víry, podle svého očekávání. Matouš taky nepíše nic ani o tom, že ti, kteří věřili, byli lepší než ti ostatní. A ani se nedozvíme nic v tom smyslu, že by Krista odradilo, že tam před ním stáli různí lidé. Neřekl nikdy nikde, že za ním mohou jen ti, kteří nepochybují. Ani nijak nekomentoval různou víru lidí, kteří za ním přišli. Proč taky? Copak byl vzkříšen, aby dělal rozdíly mezi lidmi? Na to si vystačíme sami. Namísto toho učedníkům řekl: “Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.”
Kristus tady nepřímo mluví o tom, že existuje jistý pra-zdroj, pra-síla, věčná duše světa, láska, Bůh. Ten a ta, který/á byl(a), je a bude. V tom je, sestry a bratři, obrovská naděje, a to je stěžejní. Ježíš, který se pro druhé zcela rozdal, kterému nikdy nešlo o moc, který nikoho nechtěl ovládat, neměl zájem o instituci ani kult své osobnosti, nebil druhé za neposlušnost, netrestal za odmlouvání, neupaloval, nenechal vybudovat proti lidem plot, ani neposlal na ostatní vojáky, ten, který si nebral víc, než potřeboval, ten, který sám ani nekřtil, tak tento, podle měřítek dnešního světa “druh” odsouzený k živoření až záhubě, právě ten vyslovuje slova o veškeré moci, protože on tu moc znal, on jí svým životem žil a věděl, o čem mluví.
Ježíš byl svobodný člověk, skutečně svobodný, díky tomu, že byl svobodný vnitřně. Svobodný od toho, co tak běžně lidi v životě svazuje. I když měl svoje lidská pochybování, i když se lidsky trápil. V tom je jeho přesvědčivá síla a to je to, co jako učedníci máme žít a pokusit se nést do světa. Naději přes všechnu bolest, lásku přes všechna zklamání. Důvěru v “Ty”, i když se nám chce křičet jen “já”. Když čteme ten text Matoušova evangelia celý, čteme tam i tom, jak máme křtít, že máme jít do celého světa, získávat další učedníky. Ale tenhle text je pozdější, ten dodala ustavující se církevní garnitura až později. Víte, nevěřím tomu, že by Ježíšovým přáním bylo, aby na celém světě zavládla instituce zvaná křesťanská církev nebo svatá církev obecná s tím vším, co za téměř dva tisíce let své existence dokázala a “dokázala”. Myslím si, že Ježíš prostě chtěl, aby se lidi učili, povzbuzovali a naučili od sebestředného já vyjít k ty, aby na světě bylo pochopení, aby byl překonán strach a zavládla nesobecká láska. Jedno, pod kterou vlajkou jakého klubu.
Sestry a bratři, v Ježíšově závěrečném slově, na konci Matoušova evangelia, je skryta obrovská provokující naděje, která jde navzdory běžným lidským zkušenostem. Právě v tomto světě, kde vládnou silní a drsní, kde je tolik lži a nenávisti, kde se vedou války, právě v tomto světě má cesta, kterou Ježíš ukázal, tento způsob života, jedinou skutečnou moc. Ježíš svým životem žil to, o čem mluvil a učil a činil tak z poznání této skutečné moci. Byli a jsou i další, kteří to udělali a dělají. Ta moc, síla, není silou, která vede ke smrti a není to moc, která pramení ze strachu o sebe sama. Je to moc k životu, moc k naději, moc k pravdě, moc k lásce. Protože jediná opravdová síla je láska a láska se rodí z poznání této síly. Amen!