Kázání na 2. neděli po sv. Duchu, 18. června 2017, Brno Botanická 1
Mt 9,35 – 10,8
Bratři a sestry,
Kristus klepe na dveře. Ale neklepe, protože chce sem k nám do kostelů, dovnitř, on klepe z té druhé strany, klepe odsud, abychom otevřeli, protože chce ven. Klepe a chce ven, abychom měli otevřené dveře, kostel, církevní společenství i naše hlavy. Abychom se pokoušeli o myšlení a jednání beze strachu, bez předsudků, bez kategorických soudů. Přirozeností každého člověka je, že si chrání sebe i svůj domov. My, kteří jsme našli domov v církvi, se tu samozřejmě chceme cítit dobře, chránit si své místo, vedle toho jsme zodpovědni za určitou tradici, která má v sobě, jak věříme, sílu obohatit dimenzi lidského života a tohle si určitě nemáme nechat pro sebe a ani to jen tak rozpustit v obecném humanismu. O domov je potřeba se vědomě starat, uvědomovat si jeho hodnotu, pečovat o něj, stejně jako o ty, kteří jsou doma. To je jeden z úkolů pro dělníky, o kterých Matoušův text hovoří.
“Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.” Tento text se často vykládá pouze z misiologické perspektivy. Svět je velký, lidí mnoho, spousta neštěstí, nespokojenosti, bolestí, ne každý už slyšel o uzdravující moci a lásce Kristově, takže šup ven a hlásat všem evangelium, přivádět nové lidi do církve. Je tu ovšem jedno velké ale – zároveň se totiž o kus dál v textu píše toto: “Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte, jděte raději ke ztraceným ovcím lidu izraelského.” Tak jak tedy vlastně, kam jít a kam ne?
Kristus je první, který jde před námi a který jde s námi, jde ven z kostela do světa. My ho následujeme. Všichni, jak tu na Zemi jsme, každý člověk máme a pociťujeme, více či méně, duchovní dimenzi svého života. V každém člověku je určitá duchovní žízeň, ať už rozpoznaná nebo nikoliv. A jsou taky různé cesty, jak tuto duchovní žízeň můžeme utěšit. Musíme počítat s tím, že k mnoha lidem Kristus přichází jako cizinec a pak také s tím, že každý člověk má svou svobodu a my ji musíme respektovat. Jsme tu tedy od toho, abychom druhým prokazovali službu, můžeme nabídnout duchovní doprovázení, ale měli bychom zároveň nechat na člověku samém, ať se rozhodne, do jaké míry se chce či nechce stát novým obyvatelem domova, kterému říkáme církev. Každý člověk si může sám svobodně zvolit blízkost nebo vzdálenost od tohoto domova, ve které se chce zdržovat.
Jedním z úkolů, které jako ti dělníci Páně máme, je doprovázet bez dalšího zvláštního záměru. To si myslím, je význam slov “na cestu k pohanům nechoďte, ani do samařské obce”. Prostě buďme venku, buďme ve světě, připraveni doprovázet, bude-li zájem, bude-li koho, ale nemějme v sobě a priori pocit, že musíme jít všude. Nemusíme. Církev tady není jenom pro misii, ale v tom dnešním světě možná ještě daleko víc jako trpělivá služba doprovázení, naslouchání, otevřeného dialogu, kdy bereme vážně druhého, i s jeho svobodou, kdy si uděláme čas a prostě tu “jenom” jsme pro druhé, pro to, s čím přicházejí, s čím je potkáme. Tohle je důležitá služba pro společnost a v této době myslím si, víc, než kdy jindy. Tohle na sebe jako dělníci a dělnice žně bereme. Ono to doprovázení může zpětně mnohé znamenat i pro nás, pro ten náš církevní, duchovní domov, může to znamenat otevření se, může to přinést zpětně i otevření církve, osvobození z našich zaběhaných struktur, ze známého náboženského prostředí, z domova, který sice poznáme i poslepu, ale kterému také už jen my rozumíme, my, kteří se tu vyskytujeme dlouho a/nebo často. Dobře je to vidět na Noci kostelů, která se konala minulý týden. Noc kostelů je večerem plným “aha!” momentů na obou stranách, kdy jde dobře vidět ty bariéry, které na obou stranách pořád ještě jsou, ale i to, jak snadné může být tyto bariéry překonat.
Anglický spisovatel a sociální reformátor John Ruskin napsal, že “největší odplatou za naší námahu není to, co jsme za ní dostali, nýbrž to, čím jsme se díky ní stali.” Vyjít ven, vyjít ze sebe, vyjít z bezpečí domova, jako dělníci, které Pán posílá na žeň, znamená otevřít se, zbavit se strachu, ale i očekávání, osvobodit se od představy, jakou jsme si utvořili o sobě, o druhých, o Bohu, o světu kolem nás, o naší práci pro tento svět a případné odměně za ní. Znamená to žít s důvěrou, žít tady a teď. Amen!