Kázání 4. neděle po sv. Duchu, 2. července 2017, Brno – Botanická 1
Mt 10, 34-42
Bratři a sestry,
čteme v Matoušově evangeliu text, který je zase nějaký divný, drsný – “přišel jsem postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni, nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina”, říká mimojiné Ježíš. Jen tak na okraj – příběhy vztahů snach k tchýním, to je sice docela časté téma diskuzí, které by vystačilo na román, ale těžko předpokládat, že všichni ti na toto téma hovořící jsou znalci Matoušova evangelia, navíc v Ježíšově podání to není vtip, tady se mluví dost vážně a jsou to silná slova.
Jak už jsem vám říkala kolikrát, Bibli a pasáže v ní můžeme brát symbolicky anebo doslova. Jsou to dva velmi rozdílné přístupy a od nich se taky odvíjí odlišný výklad a pochopení textu, jeho významu.Tento dnešní text skutečně nemůžeme číst a vykládat prvoplánově, ani jej vytrhávat z kontextu. Navíc je potřeba počítat s tím, že dobový kontext se změnil, tím pádem se mění i výklad.
Ježíš mluví do situace, kdy ještě existují početné rodiny ve formě klanů, takové rodiny, které člověku propůjčují jeho identitu a kde platí přísná hierarchická pravidla. Nejsou to tedy rodiny coby malé izolované jednotky, jak je známe dnes. Ježíš si povolává své učedníky do služby, bere z rodin jednotlivce ke službě, aby se stali potulnými kazateli, klade na ně požadavek nevázat se rodinou, rodinnými vztahy. Pro tyto učedníky, první apoštoly, jsou slova o tom, že “nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina” primárně určena.
I výklad dalších slov, se kterými Matouš pracuje, “milovat” a “nenávidět”, je oproti dnešku jiný. Ježíš tady nemá na mysli citový vztah jednoho člověka k druhému, ale hodnotové pořadí, ve smyslu, že “nelze sloužit dvěma pánům najednou, protože jednoho bude člověk milovat a druhého nenávidět”, tedy, že jeden bude na prvním místě a druhý logicky až na druhém místě. Jde tu o hierarchii hodnot, ne o polárizační citový vztah, jak to máme tendenci chápat my dnes. To by nakonec v kontextu Ježíšova jednání ani nedávalo smysl, kdyby ponoukal lidi k nenávisti jednoho proti druhému.
Co tedy s těmito texty dnes? Jaké je jejich poselství pro nás? Jít a získávat učedníky ze všech národů, ztratit svůj život pro Krista, nést svůj kříž, nechat si rozvrátit rodinu, vyhlížet jiné učedníky s pohárem studené vody a umět je rozpoznat? To zas zavání tak trochu sektářstvím, vydělováním se a rozdělováním jedněch od druhých. A opět je to otázka výkladu.
Dlouho církev ve své tradici chápala tyto výzvy tak, že další učedníky mají získávat jen ti vyvolení – tedy jednak jako kdyby byly dva stavy mezi lidmi (křesťané a nekřesťané) a stejně tak dva stavy v samotné církvi (duchovní a laici). Jenže ono je to daleko spíš tak, že každý člověk, na základě svého křtu, případně biřmování (byl-li pokřtěn na přání rodičů jako dítě), přebírá vědomě odpovědost za svůj život tam, kde je a od toho se pak leccos dalšího odvíjí, člověk může svým životem třeba někoho inspirovat. Ve skutečnosti není na světě někdo povolanější, zodpovědnější a někdo povolaný a zodpovědný méně, dělení je hodně zavádějící. Jsme v jistém smyslu jedna lidská pospolitost. Tomáš Halík mluví moc pěkně o ošidnostech církevní terminologie, když říká, že duchovní jsou chápáni jako nějací specialisté na Pánaboha, zatímco laici jako kdyby byli diletanti, neodborníci, které je potřeba vyučovat a vést myšlenkově “za ruku”. Humorné je pak dělení na duchovní a věřící, protože přece většina duchovních bývá i věřících. A navíc, ten, kdo je duchovní, je na prvním místě hlavně tělesný a v tom se od laika už vůbec neliší.
Terminologie nás tedy někdy vede na scestí, stejně jako doslovný výklad Písma. Ale zase – co tedy s tím dnešním textem?
Všichni bez rozdílu jsme postaveni do Boží rodiny, do pospolitosti na Zemi, všichni jsme povoláni k tomu, abychom šli po cestě života, následovali pána života a smrti. Kristus po nás nechce, abychom méně milovali své bližní a své rodiny, ani abychom všichni neděli co neděli seděli v kostelech. Naopak, on nás ponouká k cestě lásky, pobízí nás k tomu, abychom se na cestu vydali, do lásky šli a postupovali stále dál a dál, abychom “napojili aspoň číší studené vody jednoho z těch nepatrných”. Abychom tu nebyli jen sami pro sebe a využili k tomu každý ten individuální dar, který v životě máme. K tomu je ale potřeba, aby Kristus – ztělesněná nepodmíněná Láska – byl pro nás autoritou. Aby tato nepodmíněná Láska byla pro nás na prvním místě. Aby autorita kohokoliv jiného na tomto světě, včetně našich rodičů, nepřekrývala autoritu Krista, té věčné Lásky, duše světa, která mluví k našemu svědomí, do našeho nitra, do srdce a která skutečně jde a dělí jako meč – je cestou meče, protože jde rovnou k podstatě, bez ohledu na vazby, které jsme si vytvořili nebo do nichž jsme se narodili ve vnějším světě.
“Vezmi svůj kříž a následuj mne”. Pro Ježíšovy učedníky, ty první, které osobně a jednotlivě oslovil a vyvolil, měla tato slova v sobě i možnost skutečného pronásledování. Pro nás dnes, aspoň tady v našem evropském prostoru, tím nesením křížem může být různé zlo, těžké stránky života, strázně spojené s cestou, s následováním Krista. Jsme totiž vyzýváni k nonkonformitě vůči tomuto světu, máme žít jinak. Ten, kdo bere Krista vážně, se dřív nebo později dostane do situace, že si o něm někdo jiný bude z nějakého důvodu myslet, že je blázen, že je svým chováním podezřelý. Ale to k následování Krista patří, i to tyto aspekty, kříž je součástí života člověka. Co je důležité, je ten kříž neobcházet. Nemáme proplouvat životem jen na povrchu. Evangelík Martin Fendrych v jedné své knize napsal “Žijte složitě”, to mi utkvělo a o tom teď mluvím. Člověk, který životem snadno propluje, si může myslet, že jeho život je jeden velký úspěch, ale ve skutečnosti takový člověk mnohdy zůstává v životě velmi nezralým. Právě cesty na hloubku, do temnoty a temné noci duše, nás činí hlubšími, dávají nám možnosti zrát. Stejně jako okamžiky, kdy Bůh mlčí nebo kdy procházíme různými zkouškami. Tam, kde se člověk těmto polohám nevyhýbá, tam, kde jsme vystaveni prověrkám věrnosti, trpělivosti, tak právě tam, kde tohle všechno neobcházíme a zároveň to dovedeme vnitřně zpracovat, tam rosteme, tam se stáváme zralými. I toto je aspekt povolání následovat Krista, řídit se jeho evangeliem a jeho klást na první místo před všemy hlasy, rodinou, životními projekty, před všemi autoritami tohoto světa. Ač by se mohlo zdát, že člověk toto vyznávající a podle toho jednající a žijící, bude oddělen, sám a odsouzen k věčné samotě, není tomu tak. Amen!