Kázání na 15. neděli po Duchu svatém, 17. září 2017
1. čtení: Gn 50, 15-21 | 2. čtení: Řím 14,7-10 | Evangelium: Mt 18,21 – 35
Bratři a sestry,
Bůh nám ukazuje, že žijeme z odpuštění. Odpustit znamená pouštět pryč, od-pustit od sebe zátěže z minulosti, naše viny a otevřít se cele přítomnému okamžiku s výhledem do budoucnosti, otevřít se životu v plnosti. Máme se sami k sobě, k druhému člověku, k lidem kolem nás chovat tak, jako se Bůh chová k nám. V tomto smyslu platí, že jak Bůh mě, tak já Tobě, naopak neplatí, že jak Ty mě, tak já Tobě. Kdybychom totiž praktikovali ve velkém, pravda na tehdejší dobu již pokrokový, ale stále problematický, starozákonní princip “oko za oko”, bude celý svět patrně brzy slepý.
Naše lidská společnost, lidská pospolitost, je různorodá. Jsme svědky činů lásky, milosrdenství, obětavosti, ale vedle toho vnímáme i násilí, vidíme teroristické činy a krutost mezi lidmi, na mnoha místech se i dnes válčí. Žijeme tady na Zemi vedle sebe – ti, co se provinili, také ti, co jen nechtěli a nechtějí vidět zlo, i ti, na které dopadla nespravedlnost a touží po odplatě. To je jeden z možných obrazů společnosti a takovou společnost je potřeba uzdravovat. Kdo to má ale udělat? V prvé řadě je tu ten silný léčivý Kristův impuls, Boží láska, která prostupuje jako věčná duše veškerým stvořením a uzdravuje. Jde o to, abychom jí vnímali, abychom z ní žili a bylo to na nás patrné. Každý z nás jsme v něčem viníkem, každý máme v sobě ale také schopnost odpustit. Každý potřebujeme projevit vůli pojmenovat to, čím jsme se provinili. Tedy všichni můžeme být těmi pomyslnými lékaři této společnosti, kdy zastavíme onu spirálu “jak Ty mě, tak já Tobě”. Tohle je dlouhodobý proces, protože se jedná o proces uzdravování. Uzdravování i nás samých. Člověk, který se provinil, musí totiž nejprve nastoupit cestu pokání, cestu v podstatě nového zrození, což je vždycky bolestný proces. Uzdravování znamená také ochotu vtáhnout do sebe své vnitřní ďáblíky, umět se s nimi popasovat v sobě, neprojektovat je do druhých. Být si vědomi našich stínů, slabostí, umět s nimi zacházet, pojmenovat si je a přiznat. Když totiž nepřijmeme sebe, naše slabosti, vnitřní démony a stíny sami, tak je projektujeme na druhé, někdy druhé dokonce díky tomu démonizujeme a pak s nimi také podle toho bojujeme. Ve skutečnosti ale bojujeme se sebou samými, s našimi strachy. A tak spirálu násilí zastaví jen ten, kdo má odvahu si říct “co není přijato, nemůže být uzdraveno”, ten, kdo zvládne díky tomu zlo nepouštět dál, kdo si je vědomý sám sebe a kdo je schopný odpouštět. Co není přijato, nemůže být uzdraveno.
Bratři a sestry, jsou situace, kdy se bránit musíme, a to i silou, ale nelze v životě spoléhat jen na sílu. Uzdravování světa, uzdravování společnosti, je hlavně duchovní úkol, duchovní práce. Nejen jedinci, ale i celé civilizace, ať už nyní nebo v minulosti, dělaly a dělají to, že démonizují druhé a potom s nimi také mají potřebu bojovat, nebo je aspoň provokovat. Úkolem každého z nás je nenechat bez povšimnutí křik po pomstě a násilí. Násilí je plozeno často strachem, násilím vůči sobě i vůči druhým člověk svůj vnitřní strach překřikuje. Strach a úzkost má v dnešním světě mnohem větší místo, než kdy jindy, protože zmizely a mizí mnohé z duchovních prostředků, které pomáhaly ke zvládání strachu. Co se děje patrně ve větší míře, než kdy dřív, snad i proto, že lidí je na Zemi čím dál víc, je, jak už jsem říkala, démonizace druhých – lidé překřikují strach v sobě démonizací jiných lidí. Ale jsou to právě ti naši vnitřní démoni, které projektujeme na druhé a tam s nimi také, na druhých lidech, zápasíme. Nakonec i náboženství lze zneužít k tomu, že démonizujeme druhé – jen si vzpomeňte na některé kapitoly z církevních dějin, nebo třebas na terminologii, případně na dodnes živou praxi exorcismu. Jenže ony příšery, démoni, druzí cizí lidé, nám neznámí, jsou nám často ne tak úplně nepodobní, když se jim podíváme do tváře.
Bratři a sestry, zlo vtahuje svět a lidi do násilí. Co se po nás, v duchu dnešního evangelijního textu, chce je, že máme být experty na umění odpouštět. Umění odpouštět neznamená bagatelizovat vinu. Neznamená to ani, že navenek děláme, že se nic neděje a uvnitř toužíme po pomstě, živíme si v sobě nenávisti a touhu po odplatě. Odpuštění je aktem smíření – je potřeba, aby viny byly pojmenovány, protože nepojmenovaná vina nemůže být pořádně odpuštěná. Je třeba abychom si byli ochotní navzájem odpouštět. Ježíš říká, že tak máme činit sedmdesátkrát sedmkrát. Tedy vlastně neustále. Amen!