Kázání na 19. neděli po Duchu svatém, 15. října 2017, Brno Botanická 1
2Kr 4,38-44 / 2Kor 9,8-11 / Mk 6,30-44
Bratři a sestry,
slyšeli jsme opět jeden z příběhů, kdy nejde o to, jak přesně to tehdy bylo, ale o to, co nám to vyprávění sděluje. To sdělení je zřejmě naléhavé, protože stejné, nebo velice podobné vyprávění máme zaznamenáno v evangeliích celkem šestkrát. Už to samo ukazuje, že se tehdy stalo něco důležitého, že ti, kdo to prožili, měli velkou potřebu zážitek sdělit dál.
Evangelisté líčí různá setkání Ježíše s lidmi, často jsou to jednotlivci – učedníci, nemocní, protivníci. Ti lidé mají kolikrát v Bibli zaznamenáno i své jméno. Ježíšův přístup k nim je individuální. Často čteme i to, že se Ježíš setkává se zástupem – masou bezejmenných lidí, kteří přicházejí v nouzi a s nadějí. Jsou jako ovce bez pastýře. Je to zvláštní situace, jedna ze základních situací v lidském soužití, kdy proti sobě stojí jedinec a zástup, vůdce a vedení, ti, kdo se ptají a ten, kdo odpovídá. Je to situace plná rizika, na obou stranách: vůdce se může proměnit ve svůdce, v manipulátora, diktátora, zástup se může stát lynčujícím davem, tupým zmanipulovaným stádem. Příběh o nasycení zástupu nám vypráví o jiné možnosti: ze zástupu se stává společenství. To znamená, že lidé společně nacházejí pomoc ve své nouzi, sami se začínají podílet na řešení, z beztvaré masy se stává přirozeně rozčleněné společenství, kde se lidé vzájemně znají a sdílejí své potřeby.
Ježíš k zástupu mluví jako pastýř, jeho postoj bývá určován soucitem. Slovo soucit vnímáme různě – často i tak, že má negativní přídech – nestojíme o něčí soucit, je to něco ponižujícího. Takový soucit je ničivý, když znamená, že se k chudákovi skláním, protože si myslím, že jsem něco lepšího. Skutečný soucit ale znamená, že se vcítím do situace toho druhého, abych se s ním v jeho nouzi mohl/a setkat jako rovný s rovným a abych mohl/a účinně pomoct. A jak ukazuje i náš text, účinně pomoct lze jen tak, že se na změně účastní i ten, komu je pomáháno – je to společné dílo. Zástup, o který jde v tom dnešním příběhu, vznikl tak, že se lidé seběhli z různých stran, sotva se dozvěděli, že snad přichází někdo, kdo ví, co si počít se životem. Část toho zástupu asi tvořili poutníci, kteří šli na velikonoční svátky do Jeruzaléma. Šli tedy vlastně původně někam jinam, svou naději upínali k jeruzalémskému chrámu, tam čekali pomoc, náboženský zážitek nebo aspoň pocit splněné povinnosti. Ale cestou se jim najednou přihodí to, po čem toužili. Mají hlad a jsou nasyceni. Dostanou to, co potřebují. Nejen pokud jde o jídlo. Člověk toho potřebuje daleko víc k životu. Máme hlad nejen po jídle. Máme hlad po lásce, ba i tělesnosti (ano, i my duchovní 🙂 ), žízeň po smyslu, potřebu být něco platní, něco po sobě zanechat, uskutečnit možnosti, které v nás dřímou. Potřebujeme ochranu nejen před chladným povětřím, ale i před ledovými vztahy, před tvrdostí nemilosrdných, před samotou. Je toho opravdu hodně, co potřebujeme. Když máme hlad, může nám nakonec někdo darovat kus jídla a hlad na chvíli přejde. Ty ostatní potřeby ale nejdou utišit tak, že nám někdo něco dá, my to zkonzumujeme a hotovo. Když jde o lásku, smysl, naději – musíme sami vložit svou touhu, své možnosti, své odhodlání. Musíme se chopit příležitosti, tak, jako se sevěhl ten zástup, o kterém jsme četli, když jedinci zaslechli, že jde kolem Ježíš.
To, co se pak děje, je velmi zvláštní: evangelisté zálibně zdůrazňují ohromný nesoulad mezi potřebou a možnostmi ji uspokojit. Těch lidí je přece tolik (pět tisíc mužů, ženy a děti nepočítaje), jsou na tak pustém místě, mají tak málo peněz na nakoupení potravin. Prostě zcela neřešitelná situace. Chvíle zralá na to, aby se ukázalo, že pro víru není neřešitelných situací. Ježíš obrací pozornost učedníků od všech vnějších důvodů “proč to nejde, proč se nedá nic dělat, proč je vše ztraceno”, když se jich rovnou ptá: “Kolik chlebů máte?” a doporučuje: “Běžte se podívat!” Vlastně je to přesný opak toho, co bychom čekali od náboženství = “vždyť Bůh je tady proto, aby řešil naše problémy! Aby nám dával to, oč budeme prosit! Aby byl naší životní pojistkou!” Čekáme, že Bůh za nás všechno vyřeší, stejně/podobně, jako si mnohdy myslíme například to, že všechno zlé přichází zvenčí, to, co nám vadí, to, co se nám nelíbí. A tak čekáme, že zvenčí to za nás Bůh taky vyřeší. Tady, dnes, v evangelijním příběhu, ale slyšíme: tak se nejdřív jděte podívat, co máte sami, co sami zmůžete, co sami umíte. Bůh nemůže udělat změnu bez nás. Potřebuje aspoň ten doutnající knot, aspoň těch pár chlebů. Ježíš použil to, co měli na místě. Stejně jako Elíša, prorok, o kterém jsme četli v prvním dnešním čtení … i když to, co bylo k dispozici, vypadalo vzhledem k počtu lidí velmi uboze. stal se doslova zázrak, protože ti, kdo byli přítomni se, každý podle svých možností, snažili a zapojili.
Sestry a bratři, víra nepřináší v tomto smyslu něco úplně jiného. Poskytuje nový rozměr k tomu, co už je. Stará teologická poučka říká, že milost neruší přirozenost. Není zrušením toho, co bylo dřív. Je to úžasné, ale je to i všední. Všichni to nakonec známe – jak se například promění tvář, která se zdála být ošklivá, ve chvíli, kdy vyjadřuje radost. Kolik sil dává láska. Co jsou lidé ochotni snášet pro něco důležitého. A tak dál a tak dál. Ten, kdo se dělí z lásky, nemá nedostatek. Když dáváme z toho, co je v nás živé, máme hojnost. Víra znamená, že to, jací jsme, s tím, co máme za sebou a s tím, co umíme, jdeme jako poutníci životem, a taky, že to vložíme do rukou Kristu. Aby to použil, proměnil, rozmnožil. To je význam toho dnešního příběhu o nasycení zástupů. Platí to pro jednotlivce i pro společenství – to, co máme, i když nám to připadá málo, lze využít k úžasným věcem, když si to nenecháme jen pro sebe, ale vložíme do Kristových rukou. Když to, co máme, to, co umíme, používáme ne tak, jak nám diktuje strach, zvyk nebo třeba lenost, ale když to uchopíme jako nástroj lásky a požehnání. Amen!