Sestry a bratři,
věřím tomu, že žádná setkání na světě nejsou náhodná, i když nad tím třeba nepřemýšlíme. Věřím, že není nedůležitých setkání, ani nedůležitých lidí. Jsou osoby, se kterými jsme v kontaktu dlouho, jiní naším životem jen proletí, ale jak jedni, tak druzí nám chybí, když natrvalo odejdou. Třeba i proto, že nám zrcadlili kus nás samých, nebo proto, že s námi souzněli, či nesouhlasili, štvali nás, zkrátka vyvolávali v nás emoce – to si asi vždycky připadáme, že víc žijeme, když námi cloumají city, když nám druzí zrcadlí nás samé.
Začátek listopadu je časem, kdy mnozí z nás, v souvislosti s časem Dušiček, chtějí děkovat – za život, za lásku, za naše předky, blízké lidi, za to, že jsme mohli milovat a že stále milujeme. Být láskou – zkoušet to zas a znova, jakkoliv si připadáme, že na to nemáme ve chvílích bolesti a hněvu, sílu ani myšlenky – to je náš velký a stále trvající životní úkol. Nasvěcovat to, co je kolem nás, pokud možno naším vnitřním světlem a nevrhat kolem sebe víc temného stínu, než musíme. Básník Chalil Džibrán píše, že chceme-li poznat tajemství smrti, musíme hledat v srdci života. Pokud skutečně chceme toto tajemství poznat, musíme své srdce otevřít dokořán tělu života. Musíme své srdce otevřít lásce. Zenith Virago, průvodkyně umírajících a smrtí, konstatuje, že smrt dnes vnímáme jako selhání, jako kdyby smrt byla protistranou ve válce, kterou bychom měli vyhrát, což ovšem nejde. Smrti dnes nerozumíme, protože nechceme, nejsme na ní zvyklí jako na přirozenou součást života. Kdybychom se ale mnohdy v průběhu života opakovaně zastavili, zamýšleli a ptali se sami sebe, jak žijeme, zda žijeme život, jaký chceme žít a co pro to můžeme udělat, pokud si na předchozí otázku odpovídáme “ne”, tak bychom se také možná daleko lépe vyrovnávali i se smrtí, se ztrátou někoho, koho jsme měli rádi. Protože bychom smrt uměli používat jako nástroj k životu. K životu naplněnému vděčností, k bdělému životu v přítomném okamžiku, k vědomému prožívání. “Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce”, zní k nám slovo z 90. žalmu.
Zvykněme si třeba každý večer před usnutím počítat malé radosti, zvykněme si počítat, jaká požehnání nám přináší to, že jsme naživu, jaké dary nám přinesl uplynulý den. Najděme si čas na psaní deníku vděčnosti – ke každému dni si večer poznamenejme, co nás potěšilo. Buďme odvážní a pusťme se do toho, co opravdu chceme dělat. Uvědomme si vzácnost času, který prožíváme, jedinečnost bytí s lidmi, se kterými je nám dobře. Dovolme si netrávit čas s lidmi, se kterými nám dobře není. Čas, který máme k žití, je skutečně vzácný a je na nás, jak ho naplníme. V tom jsme, více méně, svobodní. Buďme v tom tedy i odvážní a buďme vděční, když se to podaří.
Jsou v životě chvíle, kdy se asi každý z nás zeptal: “Proč mi tohle Bože děláš?” “Proč se mi tohle děje?” “Za co jsem trestán/a?” Na tyto otázky vlastně není žádná uspokojivá a jasná odpověď. Tou odpovědí, pokud nás okolnosti a naše vnímání života nutí se takto ptát, tou odpovědí je náš život. Může být. Můžeme totiž život žít i jako trestanci, kteří mají pocit, že jim svět, Bůh či druzí lidé něco dluží, něco, na co “máme právo”. Můžeme se ale pokusit změnit si optiku – formu tázání se a můžeme se, skrze tu tíhu, která nás někdy až drtí, ptát: “Co můžu já udělat pro sebe, ostatní, pro tento svět?” A rázem jsme v úplně jiné pozici! Je za tím spousta práce, ale když se podaří, máme pod nohama opravdu pevný pilíř, na kterém se dá stát i stavět a je to odtud úplně jiná životní perspektiva. Přeju nám všem vědomé prožívání neměnného faktu, že životem jdeme naproti smrti, ale že nás toto vědomí nemusí srážet na kolena, naopak, může nám být nástrojem života v plnosti, oporou při překonávání bolesti. Hodně sil, radosti, odvahy, vděčnosti a lásky nám všem!