Podobenství o hřivnách Mt 25, 14-30
Bratři a sestry,
hřivna, talent – tak se nazývaly staré míry množství stříbra, tehdejší měny. Dnes je talent slovo, které si spojujeme hlavně s nadáním člověka. Talent je něco, co člověk může rozvíjet, ale klidně taky zakopat, pohřbít. Jak vidno z Matoušova evangelia, Božím přáním je, abychom náš talent dobře zužitkovali, abychom to, co jsme do života dostali, naše nadání, nějak rozmnožili, pracovali s ním. Mezi lidmi v církvi je ale docela běžnou praxí pěstovat tendenci k takové trochu kostrbaté pokoře, že vlastně žádné talenty nemáme, chceme být nenápadní, máváme rukama, že “to přece nic není”, hlavně nijak nevynikat, nevyčnívat, abychom nesebrali prostor Bohu. Jakoby na nás a našich talentech nezáleželo. Jenže ve skutečnosti každý máme za úkol odkrývat svoje dary, svoje talenty rozvíjet a nemáme v tom být líní, ani upejpaví, ani falešně skromní, jako ten služebník, který šel a hřivnu ze strachu, aby snad něco nepokazil, ukryl v zemi.
Každému člověku je dáno. Někomu víc, někomu méně, jak jsme slyšeli z evangelia – Bůh talenty dává nerovnoměrně, někomu dal pět hřiven, někomu jednu. Ten, kdo je obdarován mnoha dary, mnoha talenty, musí ale také víc odvést – komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno, čteme. Ten, kdo dostal jenom jednu malou hřivničku, je na tom z tohoto hlediska lépe, protože se nemusí tolik ohánět jako ten, co dostal hřiven pět.
Sestry a bratři, dar nedostáváme od toho, abychom sami sebe se zalíbením pozorovali, jací jsme dobří, anebo se povyšovali nad druhými kvůli tomu, co za dar máme a že je lepší nebo je ho víc, než má druhý. Protože nějaký dar, nějaké obdarování, jak už jsem říkala, má každý. Dar, talent dostáváme vlastně jako úkol – protože jsme zároveň s ním dostali šanci, poslání, jej rozvíjet. “Gabe ist Ausgabe” říká se – dar je úkol. Nedostáváme dary, talenty, hřivny, abychom je zakopali, ale kvůli tomu, abychom je maximálně rozmnožili ve službě druhým, a také ve službě Bohu.
Líný a ničemný služebník, jeden z těch několika jmenovaných, jednal ve strachu, když svou hřivnu zakopal. Proč? Jistě i proto, že měl špatnou představu o svém pánu. Farizeové měli o Bohu představu jako o přísném soudci, proto byli pečliví v dodržování Božích příkazů a právě proto zrovna jim Ježíš vykládal toto podobenství. Jenže přes tu snahu o pečlivé, až otrocké, dodržování Božích nařízení Farizeům něco důležitého unikalo, unikalo jim milosrdenství, láska, to, že naše činy mají být těmito kvalitami prodchnuty a na nich postaveny. Že obsah musí převyšovat formu, jedině tak má smysl. Představa Boha, který působí strach, je karikatura Boha, je to naše lidská představa, kterou jsme Bohu vdechli my lidé. Je to proto, že si potřebujeme Boha nějak přizpůsobit našemu chápání, nemůžeme se bez různých představ o Bohu obejít, ale je třeba mít na paměti, že jsou to pořád jen naše představy, že to není Bůh. Ve svých dílech se tímto tématem zabývali třeba Freud nebo Nietzche, kteří psali, že mnohé představy o Bohu jsou projekce našich lidských představ a přání. Musíme mít na paměti, že i ty nejlepší představy jsou vždycky nedostatečné a neměli bychom si plést své představy s Bohem samotným. Naopak, měli bychom dbát na to, aby se do těch představ nedostal strach, protože strach člověka svazuje a člověk pak nerozvíjí dobře dary, které od Boha dostal. Pak jsme jako ten líný služebník, díky strachu talent, hřivnu zakopeme, pohřbíme a nerozvíjíme.
Tohle, sestry a bratři, platí i o daru víry, i to je hřivna, talent – víra, ať už na osobní rovině, nebo i na rovině církve. Na osobní rovině často lidé nechávají svojí náboženskost netknutou – většinou se nikoho v rozhovoru neptáme, jak to má s vírou, stejně jako se běžně na veřejnosti nemluví třeba o výši platu. Pokud se ale náboženský život stává výlučně privátní věcí, na kterou se neptáme, tak se může lehko stát, že se osobní víra nevyvíjí, jednoduše proto, že nedostává impulsy od druhých lidí. Pokud si něco schováváme jen pro sebe, nemůžeme to konfrontovat s reflexí druhých lidí. A pak to s naší vírou může vypadat tak, že zatímco jiné oblasti našeho života (např. naše práce, jednání v různých situacích, ve vztazích) se vyvíjejí, protože je reflektují druzí lidé a dostáváme zpětnou vazbu, tak s naší vírou se tohle neděje. Víra se u nás, i díky historickému vývoji, stala v mnoha případech privátní, tajnou až podzemní, záležitostí, o které se vědělo, ale nemluvilo, protože nesmělo, a těžce jsme na to v mnoha případech doplatili. I oblast duchovního rozměru člověka totiž potřebuje zalévat – ať už studiem, modlitbou, ale i rozhovorem, duchovním doprovázením. Pokud tento náš rozměr, tuhle sféru, máme jenom pro sebe, tak můžeme snadno zjistit, že nám zakrněla, že ta naše víra se nerozvinula, zůstala třeba dětskou, infantilní, no a tak jí jednoduše radši vyhodíme, jako se zbavujeme věcí, ze kterých jsme vyrostli, nebo které nám přestaly z nějakého důvodu vyhovovat. Přitom se to s vírou stalo možná jen proto, že jsme jí nerozvíjeli, jako talent, nadání, hřivnu, dar.
Stejně je to i na rovině církve – víra se rozvíjí, když má impulsy, když má kontakt s ostatními kulturami, náboženstvími, s jinými oblastmi života – vědou, kulturou. Je pošetilé, i v souvislosti s uplynulými volbami, volat po tom, abychom se tady vědomě snažili o monokulturu, toužili po ochraně před jinými náboženskými proudy, zavírali se do svého bezpečí, to, co je jiné a ty, kteří jsou jiní, pošlapali a odehnali. Pokud se víra, náboženství, nebo i struktura církve stanou oblastmi, o kterých nelze diskutovat, které se bojíme konfrontovat, otevřít a radši je, jako hřivnu, zakopeme, tak zcela jistě, dřív nebo později, zatuhnou, zkostnatí a velice rychle může pak také dojít k tomu, že se řekne “k čemu nám to celé vlastně je?” a vyhodíme to ze svého života úplně.
Bůh se na konci evangelijního příběhu ptá a bude se ptát i nás: “A co jsi s tou hřivnou udělal/a?” Člověk má být odvážný. S našimi talenty, včetně pokladu víry, je potřeba podnikavě zacházet, jakmile se k nám vkrádá ustrnulost, je to něco neblahého, před čím bychom se měli mít na pozoru, aby se z toho nestala třeba i lenost. Pokud chceme, ať už na osobní rovině, nebo na rovině církve, být věrni obsahu, musíme být ochotni přizpůsobovat mu také formu. Vždycky jde o to, aby obsah byl a zůstal živý, protože jsme poutníky, jsme v pohybu, naší podstatou je láska, dobrá energie. A to je pohyb. A tam, kde je pohyb, vanutí, tam je i Duch svatý, tam je život, tam je láska, tam je Bůh. Amen.