1.neděle adventní – 3.12.2017, Brno Botanická
Mk 13.33-37 (Liturgický cyklus B)
Bratři a sestry,
Pán domu odcestoval a dal svým služebníkům každému úkol, odpovědnost za jeho práci. Vrátného pak pověřil bděním. Tohle je situace, kterou mnozí na světě zakouší – lidé totiž často vnímají Boha jako toho, který se skryl, tím, že odcestoval neznámo kam. A když se svět jeví být zdánlivě bez Boha, jak pak člověk nakládá se svým životem, jak jej vnímá, když zdánlivě pán chybí, když chybí ona dobrá síla, která nám jde vstříc a která nám dává reflexi našeho života, přesahuje nás a zároveň prostupuje? Ale i přesto, že pán na čas, jak jsme četli, odcestoval, má být dům nadále otevřen pro jeho návrat, pro jeho nový příchod. Bůh totiž neodcestoval natrvalo, naopak, zjevuje se a přichází, a to v různých mezilidských setkáních. Po nás, stejně jako po tom vrátném, se chce, abychom bděli, abychom ponechali dům, své srdce, otevřené pro pánův příchod. Naše srdce, naše mysli, naše životy mají být otevřeny Božímu příběhu. Zvláštností dnešní neděle, 1. advetní, je, že čteme evangelium o tom, jak pán odcestoval, ale zároveň zpíváme úvodní píseň se slovy “Ejle, Hospodin přijde”. Už v tomhle je obsažena dvojakost – Bůh tu jako kdyby není, ale zároveň čekáme, že zase bude. Je potřeba naší otevřenosti, otevřené lidské společnosti a lidské kultury, otevřenosti k setkáním s druhými. Protože v setkání s druhým člověkem se děje Bůh, tehdy, když na druhého pohlížíme jako na svého bližního. Skrze setkání s druhým člověkem, s druhými lidmi, se světem, k nám Bůh přichází – jsme-li ovšem bdělí, jsme-li otevření. A doba adventu je jako stvořená k tomu, abychom si uvědomili, zda otevření jsme či ne, a případně pracovali s naší uzavřeností, s našimi strachy. To, co nás uzavírá, je totiž právě většinou strach, strach o sebe. Ten, kdo ale strach překročil, ten, kdo se nebojí, ten nepotřebuje být uzavřený. Advent je i o osvobození/osvobozování se od strachu.
Tomáš Halík v jednom svém kázání uvažuje o tom, že určitá hranice mezi lidmi se dnes nevede na základě náboženství, víry a nevíry, ale možná tak, že na jedné straně jsou ti, kdo jsou otevřeni a na druhé straně ti, kdo jsou uzavření. Otevření lidé jako ti, co vyhlížejí pána, lidé, kteří nejsou konformní s tím, co už tu je a čeho bylo dosaženo, ale kteří zvědavě hledí a žijí směrem k dosud nepoznanému absolutnu. Jsou to lidé nepokojného, neposedného srdce ve smyslu, jak to vyjádřil sv. Augustin – “nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože”. A právě ten svatý diblíkovský nepokoj je třeba udržovat při životě, ne se spokojit s pokojem, s klidem jako ti, kteří to, co je, považují za vrcholné, ti, kteří se jen obracejí do minulosti, ti, kteří lpí na dosažené podobě čehokoliv. Tací bývají často těmi, kteří ten svůj “dům” ze strachu uzavřeli, svou hřivnu, talent zakopali, protože měli o pánu mylné představy, protože se báli, aby nepřišli o to, co už mají (jisté).
Sestry a bratři, máme být otevření a dům svého srdce a své mysli mít otevřený pro stále překvapujícího Boha. Proto je potřeba, abychom byli citliví a bdělí. Nakonec i církev má být stále otevřeným prostorem, takovým, kde působí Duch svatý, který vane a tím vanutím proměňuje. Nebojme se toho vanutí, vždyť jednak, co je bez chvění, to není pevné, druhak, vanutí přináší život a skutečných jistot je na světě pomálu – ale i s tím se dá spokojeně žít, právě díky tomu. Bůh může být i naším přičiněním stále větší, když nedopustíme, aby se svět stal příliš malým pro lásku. Bůh je dynamický a ne ustrnulý. To platí i o našich zvycích, naší kultuře, i zde bychom si měli dopřát prostor pro vnímání toho, co překračuje vše již dosažené a pojmenované. A ono poznané a pojmenované bychom skutečně nemuseli zamykat jakoukoliv ideologií, která je už hotová nebo jí za takovou začneme považovat. Pak totiž nemůže přijít Bůh, láska, Duch, který svobodně vane, kam chce. To, co jsme my svým rozhodnutím ze strachu uzamkli, schovali a opevnili ideologicky, to je v podstatě mrtvé. Ale v dnešním evangeliu čteme přesný opak – bděte a mějte dům otevřený. Kéž tedy jsme a zůstáváme, bratři a sestry, božími lidmi, i v čase, kdy se zdá, že pán odcestoval, na světě je nebezpečno a my jsme na vše sami. Dbejme o to, aby náš dům, přes naše různorodé lidské pocity, nebyl zavřený. Amen!