3.neděle adventní (Gaudete), Brno Botanická 1 / 17.12.2017
Janovo evangelium 1, 1-9
Bratři a sestry,
dnešní neděle, 3. adventní, nazývaná Gaudete, což v překladu znamená “radujte se, stále se radujte”, trochu vybočuje z konceptu adventních nedělí. Ztišení střídá radost. Čteme “to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.”
Jak to máte dneska vy, sestry a bratři, radujete se? Jaký je váš momentální životní pocit, s čím jste se ráno probudili? Máte starosti se sháněním dárků, s úklidem před Vánoci, s tím, jak to všechno stihnete, aby svátky byly “dokonalé”? Nebo vás třeba trápí něco dlouhodobějšího – práce, nemoci, současná politická situace, vztahy? Netřeba zřejmě chodit daleko, asi každý z nás jsme nějakým způsobem plni nebo obklopeni různou měrou starostí, a to nejen teď, těsně před Vánoci, s koncem roku, kdy to všechno jako kdyby graduje. Ale dnes, přes to všechno, co kolem nás i v nás panuje, jasně slyšíme pozvání k radosti. K radosti trvalé, k radosti hlubší. Radujte se, stále se radujte! A také se stále modlete, protože i modlitba je cestou, jak zpracovat všechny naše emoce, starosti a bolesti, které nás provázejí a posunout se právě dál, hloubš, k té skutečné radosti, coby životnímu postoji. Máte na tohle teď čas a náladu? Radovat se a modlit se? Zamýšlet se nad tím, co si neseme v sobě, co nás chce třeba obrat o pokoj? Hledat radost a světlo?
Nejen evangelista Jan nás svým obrazem o světle, které svítí navzdory tmě, zve k daleko hlubší radosti, než běžně známe – ne k takové, která se děje na rovině našich nálad a prchavého potěšení, pramenícího z momentálních emocí nebo momentální situace, ale k radosti stálé, která koření v našem spojení s Bohem, s Láskou. Chce se po nás, abychom sestoupili, prošli tmou skrze zónu bolesti a propracovávali se k tomu, co je za tím. Ke světlu, které ve tmě svítí a tma je nepohltila. Náš vlastní život je (či může být) hluboký, a i duchovní zpracování toho, co se nám děje, může být obohacující – je to proces skrze nějž, skrze zpracovávanou a zpracovanou bolest, únavu, problémy svých vlastních životů, můžeme dojít k úplně jinému typu radosti, než k té, která se za radost často vydává. Ta pravá radost, spojená s vírou, se týká hlubinné orientace celé osobnosti člověka. Ta pravá, skutečná radost, se rodí právě až z ticha, ze zpracované bolesti, z procházení temnotou, ze zpracovávání nám dosud neznámého. Pravá radost se rodí z dialogu. Pán je blízko, i když je neznámý. Člověk, který uvěřil v Boha, žije život v dialogu a život ve víře, to je i život v trpělivosti, kdy snášíme i okamžiky Božího odmlčení, kdy jimi procházíme s vědomím, že světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Jsou tomu dva roky, co jsem svědkyní příběhu ženy, která nešťastnou shodou okolností přišla o manžela. Stalo se to ze dne na den, mladá rodina s dvěma malými dětmi, žena na počátku těhotenství se třetím dítětem a její muž náhle, díky nehodě, nebyl. A Veronika, tak se ta žena jmenuje, během těch dvou let, které teď uplynuly od smrti jejího muže, nejen že porodila třetí dítě, ale začala o co víc psát, přednášet, cestovat a žít. A mluví o naději, mluví o lásce, mluví o radosti. Přes to všechno, jaká tragédie se jí stala, přes to všechno, že jí to mohlo zlomit, semlít, mohla zanevřít na nespravedlnost světa a dožít se zaťatými zuby někde v koutě.
Zmiňuji ten příběh ne proto, abych vás rozplakala, i když jsem nad ním sama několikrát plakala. Mluvím o Veronice proto, že ona sama, ačkoliv nemluví explicitně o křesťanské víře, je zosobněním mnoha ctností, které bychom v životě měli hledat a které jsou spojeny právě s pravou radostí. Naděje. Naděje je něco mnohem hlubšího než optimismus, než víra v to, že vše jde samospádem k lepšímu. Láska. Láska není jen zápal citu a emoce, ale je to sebepřekročení nás samých, to, že jsme schopni překročit své vlastní bezprostřední sobecké zájmy, překonat sami sebe. Radost. Radost není něco povrchního, co nám nabízí současný zábavní průmysl nebo naše spotřební tzv. kultura, průmysl něčeho laciného, populistického a vlezlého, který nastupuje tam, kde chybí skutečná radost.
Bratři a sestry, od Boha můžeme přijmout sílu akceptovat skutečnost a nenechat se pohltit bolestí, ale ani vztekem. Můžeme přikývnout k životu, ke skutečnosti, i když je ta skutečnost drsná, i když je to mnohdy těžké. Můžeme projevit ochotu a umění číst Boží vzkaz, slyšet Boží hlas, snažit se rozpoznat, co nám chce Bůh říct událostmi našeho života. Můžeme projevit otevřenost ke smyslu. Můžeme být ochotni nejen k tomuto naslouchání, ale i k odpovídání. K životu v dialogu a v odpovědnosti, k životu z víry. K tomu vede vícero cest a o jedné z nich mluví i evangelista Jan v dnešním textu. Jan je svědkem, přišel, aby vydal svědectví o tom, který stojí uprostřed nás a kterého objevujeme, když máme oči srdce otevřené, nejen navenek, ale i dovnitř. Nechť slepí vidí, hluší slyší, chromým ať se zvěstuje radostná zvěst. Amen!