Půlnoční bohoslužby, 24.12/25.12.2017. Brno Botanická 1 + ČRo 3 – Vltava (audio záznam k dohledání v archivu ČRo 3)
L 2,1 nn
Sestry a bratři, milí rozhlasoví posluchači,
asi většina z vás, kdo jste dnes tady, ale i vy, kdo posloucháte bohoslužby z rádia, vlastní mobilní telefon. Jste napojeni na neviditelnou síť a tím otevřeni, přístupni – díky svému rozhodnutí – druhým lidem a světu, různým zprávám. A prostorem kolem nás teď zní právě jedna důležitá a radostná zpráva, a sice, že se narodil Kristus Pán. Veselme se, protože se narodil nám, vám, mě i Tobě, narodil se všem lidem na Zemi. Narodil se a každý, kdo chce, se může svobodně připojit a radovat se. Skutečně každý, kdo chce. Co to pro svět znamená? A pro nás? Radovat se, veselit se, připojit se – je naší volbou, zda otevřeme tomuto okamžiku svá srdce, své přijímače – stejně, jako jsme třeba svobodní v rozhodnutí, kdy si vypneme a kdy zapneme mobilní telefon (a já jen doufám, že teď máte všichni své mobily vypnuté!) 
🙂
V Lukášově evangeliu čteme, že se zprávě o narození malého dítěte lidé velmi divili, žasli nad tím, co vypravovali pastýři. O Marii z textu víme, že vše uchovávala ve svém srdci a ve své mysli nad tím rozvažovala. Údiv je jedna z prvních věcí, kterými se začíná cesta k poznání. Údiv stojí na počátku cesty, kterou bychom mohli nazvat filosofickou. Na takové cestě se ukazuje, že věci, které se zdají být na první pohled samozřejmé a obyčejné, samozřejmé nejsou a že to, co se zdá být zprvu okrajové, má často zásadní, určující význam.
To, že se v Betlémě narodilo dítě, nebylo nijak neobvyklé, malý Ježíš nebyl tou dobou jediným miminkem v těch končinách. Navíc se narodil v ústraní, v nuzných, nouzových podmínkách chléva, ale přesto je jeho příchod na svět zásadní událostí pro nás všechny. Proč? Klíč hledejme u matky, kde také jinde, že? 🙂 Jak jsem říkala, o Marii je psáno, že to, co slyšela, uchovávala v srdci. To je ten klíč – srdce člověka. O to jde, o naše nitro, o naše srdce. Jsou totiž životní skutečnosti, na které je rozum krátký, věci, které jsou za horizontem a světlem rozumu. A pro takové věci, pro takové zkušenosti, na které rozum nemá odpověď, se otevírá srdce, ona hloubka v nás, kam ukládáme svá tajemství a odkud také vychází to, co nás ve výsledku přesahuje. Naším horizontem vědění a rozumového poznání cesta nekončí, o Vánocích prožíváme, že Boží slovo se stalo tělem, stalo se člověkem. Tajemný Bůh se k nám takto přiblížil a blíží.
Jedním z poselství Vánoc je, že člověk bez Boha není celý. Každý z nás, každý člověk, jsme totiž otázkou – otázkou po smyslu života, a tu otázku se svým životem snažíme zodpovědět. To má své limity a člověk dřív nebo později sám sebe v té otázce překračuje, musí, protože si není a nemůže být plně odpovědí. A do takové situace, na takovou cestu životem, která se začíná filosofickým údivem a pokračuje cestou tázání se po smyslu, přichází, rodí se, Bůh – a přichází k nám jako pozvání, jako nabídka pro nás – připojit se, být online, vydat se cestou poznání, cestou lásky k moudrosti, cestou lásky, naděje a víry. Pokud se na takovou cestu vydáme, a když se k tomu prvotnímu filosofickému údivu přidá ještě vděčnost, rodí se zbožnost. Tedy stav, kdy jsme vědomě s Bohem. Ve zbožnosti jsme s Bohem, přestože Bůh je tajemství. Když bychom chtěli toto tajemství plně osvětlit, vysvětlit, v přítomnosti dne jej popsat, pojmenovat, rozumově obsáhnout, máme problém. Nepodaří se nám to. Ona je tu totiž ještě noc, do které se den přelévá. A i s nocí je třeba počítat, s časem, kdy světlo a ruch střídá tma a ticho, je třeba počítat s časem, kdy se jasný rozum dotýká svých hranic a přesto sestupuje dál, do hlubiny tajemství srdce. A právě tam, právě sem jsme Bohem zváni, za horizont denního světla a rozumu, k účasti na tajemství, které se slaví v noci. O Vá-nocích jsme zváni k poznání, že jsou skutečnosti, kde rozum dojde své hranice a ukáže se, že cesta přesto pokračuje dál. Otevírá se prostor pro víru, pro to, co leží v hlubině srdce. Je to důležité, je to transformační a děje se to mimo jas, uvnitř. Víra totiž není jen nějaký náš názor na náboženství, na církev, na Boha, na věci a skutečnosti kolem nás, víra není projevem rozumu, víra prostupuje celým naším životem, našimi skutky, naším srdcem, a tato vše prostupující víra, z ní pramenící naděje a hlavně láska, způsobuje, že jsme víc a více lidmi, že se na cestě životem prohlubujeme a rosteme.
Naším životním úkolem je, abychom se stávali stále více lidmi. Ježíš se narodil, abychom skrze něj, skrze jeho život toto pochopili. Jestliže přijmeme fakt, že jsme v životě vyzváni, abychom lidsky rostli, tak se tímto poznáním, které se děje dovnitř, do srdce, přibližujeme k Bohu, setkáváme se s tím, v němž se Boží slovo stalo tělem, člověkem, setkáváme se s Kristem a on je vprostřed nás. Naše lidství je nedokončený úkol, je to dar, který je nám jako hřivna svěřen, abychom jej v životě rozvíjeli. Čím víc se stáváme lidskými, ať už ve vztahu k sobě, k druhým, k přírodě, ke zvířatům, k této Zemi a jejímu nezaměnitelnému bohatství, tím víc se dotýkáme tajemné hlubiny Boží. I k tomu nás vyzývají Vánoce, i to je součástí vánoční zvěsti, i to nám přináší malé dítě v jeslích, které v tento čas obdivujeme. Kéž naše víra nezůstane dětskou a kéž si najdeme cestu i k její zralé formě. Kéž nám z betlémské hvězdy naděje vyplývá, že světlo přijde i do našeho chlíva, jak zpívá Marek Eben v jedné své písni. Pojďme tomu světlu ale naproti, protože nikdo jiný to za nás neudělá. Amen!