2. neděle po Zjevení, 14. ledna 2018
čtení: 1J 3,7-10 / J 1,35-42
“Proto se zjevil syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.”
Sestry a bratři,
syn Boží se zjevil, aby zmařil činy ďáblovy, čteme dnes v Písmu. Přiznám se vám, že jsem dlouho měla v životě problém vyslovit slovo Bůh, natož ďábel nebo dokonce Satan – protože jak jsem nebyla vychovávaná ve víře, v praktikující rodině, tak jsem si po dlouhou dobu k církevní terminologii neuměla najít cestu. Ne že bych nepřemýšlela o tom, co nás přesahuje, ne, že bych nevnímala onu tajemnou vnitřní sílu, ne že bych se nepokoušela pochopit souvislosti a dát prostor působení toho, o čem jsem tušila, že mě přesahuje. Pojmenování byl ale, jak říkám, dlouho problém. Časem jsem cestu k Bohu a nakonec i do církve našla, Bůh si mě zavolal do služby, a tak s Bohem, ve věci oslovení, už “problém” nemám 🙂 Nadále mám ovšem tak trochu vnitřní pnutí s ďáblem. Vyslovit vážně slovo ďábel – třeba tady, mezi vámi, v prostředí Církve československé husitské, která si vetkla do svých principů, že bude držet krok se soudobou společností, s jejím poznáním, duchovním i vědeckým – je pro mě stále tak trochu s otazníkem. Proč? No, kdo dneska věří na ďábla, kdo o něm běžně, třeba u kávy mluví, znáte někoho takového? Ono bavit se vážně o ďáblu znamená připustit, že tu je. Skutečně kontrastně vnímat onu sílu zla, která ve světě působí, bez toho, aniž bychom si jí ale nějak po lidsku personifikovali – my totiž dneska ďábla vnímáme ponejvíc z pohádek, kde jej bereme na vědomí jako víceméně směšného čerta, anebo naopak z horrorových filmů, kde je ta směšnost překlopená do nechutnosti. Vždycky jde ale o personifikaci, o naší lidskou představu téhle temné síly. Možná i proto se tu dneska přiznávám k tomu, že mám s ďáblem problém, protože nevím, jak jej vlastně “uchopit”. Dodneška (resp. do minulých dní, kdy vznikalo kázání) jsem před biblickými texty, které o ďáblu hovoří, vědomě uhýbala – úplně stejně, jako nerada vyslovuju už to slovo ďábel, se mi o něm nechtělo ani kázat. Je vlastně pohodlnější, aspoň pro mě, dělat, jakoby nebyl a namísto toho mluvit o lásce, o milosrdenství, o naději a vědomém bytí. Jenže – a to je poslední věc, ke které se dneska přiznám, jsem si v tomto roce dala i takové předsevzetí, že zkusím jít novými cestami, promýšlet a posléze i dělat některé věci jinak, včetně toho, že se pustím do vod, do kterých se mi tak úplně nechce. A tak se s vámi přece jen chci dneska zkusit nad ďáblem zamyslet a předem se omlouvám těm, kterým se do těchto proudů nechce.
Předně je asi třeba říct, že kdo skutečně věří v Boha, ten prostě nemůže věřit v ďábla, protože samo “věřit” znamená někomu konkrétnímu důvěřovat, vložit v něj svou důvěru. V jednoho nebo v druhého, nikoliv však v oba. Nelze sloužit dvěma pánům zároveň a tohle je dobré si uvědomit. Zla to svět nezbaví, jeho moc ovšem s naším plným sebe-vědomím neporoste.
Co nebo kdo je vlastně ďábel – kdo je ten, koho Písmo ďáblem nazývá? Ďábel je reálný, děje se. I Bůh se děje. Jak ale, jak se děje ďábel, jak tady v našem světě je? Ono je dost složité přemýšlet i o tom, jak se děje Bůh, natožpak ďábel, který je a děje se jinak, než Bůh. Když se podíváme do historie, vidíme, že byly doby, kdy lidské představy o démonech, o ďáblu různě vybublaly na povrch. Dělo se to už v době Ježíšově, v helenistickém i v židovském prostředí, že se lidé různě vyjadřovali k představám o ďáblu. Ježíš tyto představy nesdílel, i když se k nim někdy také vyjadřoval. Janův text, který jsme dnes četli v prvním čtení, jako kdyby se blížil staré herezi gnostického myšlení, která rozlišovala děti světla a děti tmy, děti Boží a děti ďáblovy, princip dobra a princip zla. V křesťanství byl ale tento dualistický pohled na svět odmítnut. Ďábel není princip, který by měl svou vlastní podstatu. Zároveň si ale musíme dát pozor, abychom se nenechali ukolébat falešným pocitem, že je v naší moci jakoukoliv sílu, i tu ďábelskou, nějakým způsobem oddiskutovat a převést jí tím do sekundárního významu. Naopak, máme být bdělí. Mluvíme-li o ďáblu, myslím si, že je potřeba si přiznat, že je tu s námi ve světě síla zla, a ta síla zla je velká. Bible ale taky říká, že ta síla není neomezená. Tahle síla, ďábel, má své limity – jestliže člověk miluje, pokud miluje své bližní, druhého člověka a spočívá svou láskou v Bohu, ve vztahu já-Ty a následuje-li Krista, tak se takový člověk nemusí oné síly zla bát. Víme, že ďábelská síla chtěla strhnout samotného Ježíše Krista a že Kristus jí řekl jasné NE. Byl bdělý, byl v sobě, byl v lásce. I v pašijovém příběhu se tato síla projevila a i tam Kristus nakonec zvítězil. Celé poselství Nového zákona je vlastně výpovědí o vítězství dobra nad touto silou zla a není to žádná pohádka. Naším úkolem je, bratři a sestry, nepodceňovat sílu zla ve světě, zároveň bychom se jí ale neměli děsit, ani se jí děsit navzájem. Měli bychom si uvědomit a ve svém životě prožívat, že Kristus je nad touto silou, že ďábla přemohl – vždyť o tom čteme třeba v nám všem známém příběhu pokoušení Krista na poušti.
Možná i díky Kristovu vítězství na poušti, díky Velikonočním událostem, se v křesťanství posléze o ďábelské síle zla mluvilo i jako o síle poražené, lidé jí začali postupně podceňovat a ďábel se krůček po krůčku – a to už mluvím o dnešní době – stal v našich myslích a představách jen pouhým tak trochu připitomělým čertem z pohádek. Naším úkolem je také toto rozkrýt a uvidět. Ďábel, temná síla, musí mít radost, když je takto podceňován. Ale člověk má úkol, my všichni máme úkol – máme být bdělí a rozkrývat různé představy, máme se dostávat k podstatě, ke světlu, k víře, naději, pravdě a lásce, toužit po nich a za nimi jít. Člověk, který se na tuto cestu pustí, často stojí před dilematem, zda bude brát Boží slovo doslova (a tedy vlastně ale povrchně), anebo ho bude brát vážně – tedy se pokusí toto slovo interpretovat, to znamená promýšlet a prožívat ho, ne jen lacině převádět na naše představy. To s sebou nese také ono neuhýbání, třeba, jako jsem vám naznačovala v úvodu, k nějakému jinému textu a kázání, které by nám třeba mohlo být bližší a pohodlnější.
Dneska tedy mluvím o ďáblu a jak už jsem zmiňovala, jedním z myšlenkových poselství je to, že skutečně je, existuje síla zla, kterou si ani nemusíme personifikovat, nemusíme se jí ani bát nebo jí být fascinováni, musíme jí ovšem brát v potaz, chtít jí vidět, protože tu je a posiluje jí právě i to, že nad ní mávneme rukou. Musíme s ní počítat, ale to tak, že Ježíš Kristus přišel do světa proto, aby tuto sílu mařil. A naše vědomé “ano” Kristu zároveň znamená naše rozhodné “ne” zlu, této síle, která by nás chtěla ať už otupět, ukolébat anebo zastrašit, a tím vším každopádně si nás pro sebe opanovat a pohltit. Amen!