Kázání na 3. neděli po Zjevení, 21. ledna 2018

3. neděle po Zjevení, 21. ledna 2018

Jon 3,1 nn / 1Kor 7,29 / Mk 1,14-20

Sestry a bratři,

kniha Jonáš je povídkovou knihou s pohádkovými motivy, skrze které se k nám ovšem dostává hluboká pravda. Ony pohádkové motivy knize Jonáš v žádném případě neubírají nic na hodnotě. Jonášovo bohatství tkví v tom, že těch pár kapitol knihy krásně vystihuje Boží humor, Boží milosrdenství a Boží lásku. Pokud bychom se na poselství knihy Jonáš dívali pohledem fundamentalistů, tedy tak, že pravda je to, co odpovídá vnějším skutečnostem, tak bychom skutečně knihu Jonáš museli zahodit, odložit – jako dětskou pohádku, které jsme odrostli, protože přece není možné, aby Jonáš v té velrybě byl. Jenže zrovna u téhle knihy, stejně jako u mnoha jiných biblických textů je třeba si uvědomit, že tady se píše o vnitřní pravdě – že zrovna tento (a jiné biblické texty) vypovídají o tom, co se děje v člověku, uvnitř člověka, a ne o vnějších věcech.

Jak jsme četli, prorok Jonáš je povolán od Hospodina do Ninive, aby tam kázal místním lidem. Šlo o jejich nápravu a o jejich budoucnost. Co ale udělá Jonáš? Sebere se a jde, respektive se plaví, na úplně opačný konec světa – vydá se úplně jinam, než po něm Hospodin chce. A proč zrovna do Taršíše? Pro Izraelity byl tehdy Taršíš (dnešní jižní Afrika) úplným koncem světa. A právě tam se vydal Jonáš, aby unikl z Hospodinovy pravomoci – asi měl pocit, že Hospodin vládne jen v určitém okrese, v konkrétní oblasti, a že když se tedy odebere až někam do tramtárie, bude mít od Hospodina pokoj. Jenže jak víme, stalo se to, že se kolem lodi, na které se Jonáš plavil, strhla bouře. Všichni se začali modlit a Jonáš klidně vyspával. Když ho kapitán přišel vzbudit s tím, aby se modlil také a podílel se na záchraně posádky, Jonáš se raději nechal hodit do moře, aby se bouře uklidnila. Do tohoto místa v příběhu stále vnímáme motiv úniku – Jonášovi asi pramálo záleží na tom, že jej Hospodin k něčemu povolal a snaží se povolání vyhnout, třeba i za cenu obětování vlastního života. Jenže co se stalo – Hospodin nastrojil velikou rybu, která Jonáše po tři dny a po tři noci brala na místo, kde měl být, tedy tam, kde Hospodin Jonáše chtěl mít. Tohle je nádherný obraz toho, jak se my sami často hrneme v životě někam, kde být nemáme. Rozumem si to pěkně namyslíme a ono se poté stane, že Bůh nastrojí něco, díky čemuž nás to vyplivne tam, kde být sice nechceme, ale máme tam být. A třeba až po čase, kolikrát po letech, se často ukáže, že to bylo a je přesně to místo, kde máme být. Když si vzpomenu, jakými cestami jsem se dostala do církve, pak k farářskému poslání a aktuálně třeba i sem do Brna, tak na začátku bylo pokaždé to, že jsem ve chvíli, když se ozvalo Boží zavolání, řekla “nene, to je přece nesmysl, do toho nejdu” a honem si rozumem vymyslela nějakou jinou cestu, případně důvod, proč “to nejde” … abych se pak dostala přesně tam, kam se mi nechtělo a po čase si řekla, že je to vlastně “ono” a ještě za to děkovala.

Kniha Jonáš tedy vlastně skrze příběh proroka řeší otázku povolání – toho, jak si nás Bůh povolává, jak nás volá a postrkuje tam, kde máme být, kde je naše místo. Sutečně je to mnohdy tak, že kopeme proti vlastnímu osudu – ten nás táhne, možná místy až nepříjemně tam, kde nechceme být, ale zpětně viděno se mnohdy ukáže, že je to skutečně přesně to pravé místo pro nás. V jungiánské psychologii je ryba symbolem nevědomí, podvědomí. Člověk se v životě na racionální rovině o něco snaží, ale je tu ještě i to, co se odehrává ve snu, v přemýšlení, na rovině ircionální, hlubině srdce – a to je pravda. Je to naše intuice, naše nevědomí, co nás táhne tam, kde nás Bůh chce mít. Naše srdce, kterým správně vidíme. A je to jedna z Božích cest, kdy Hospodin prostě osloví tuhle naší podvědomou hlubinu, dotkne se našeho srdce, aby nás přivedl tam, kde máme být.

Jak jsme četli, Jonáš se tedy nakonec ocitl v Ninive a začal kázat, tak, jak po něm Hospodin chtěl. Kázal, aby se všichni obrátili, což rozhodně nebylo populární kázání. Jenže se stalo, že Ninivští nakonec prorokova slova vzali vážně. To už se ale prorok Jonáš, namísto, aby se radoval, naštval, protože se tak nějak lidsky těšil na pohromu, která mohla nastat jako důsledek neuposlechnutí. Jonáš se těšil, až dojde na jeho slova, na ono “já jsem vám to říkal”, dokonce, aby dobře viděl, až zkáza nastane, si kvůli tomu vylezl na vyvýšené místo nad městem. Pohroma se ale nekonala. A tak se Jonáš na Boha rozlobil, připadal si totiž, že je za blbce, když tak dobře kázal a ve finále nebyla žádná zkáza, ani tragédie. Prorok se v tomto stavu odklidil do chatky a zlobil se dál. U prorokova přístřeší mezitím vyrostl skočec. A Hospodin poslal červa, který keř zničil. To už byl Jonáš fakt hodně naštvaný na Hospodina, ego se dralo na povrch. A právě v tu chvíli mu Hospodin říká – Tobě je líto keře, který jsi nevypěstoval, ani nezaléval, a mě nemá být líto města, které je veliké a ve kterém žije spousta dětí, rodin a zvířat?

Kniha tak končí otázkou a to je asi dobře, ono taky – proč vlastně některé otázky kazit odpověďmi? Navíc tato otázka na závěr prorocké knihy mluví o Božím srdci, o Božím smilování se nad člověkem, o Boží lásce. Co by se na to dalo z lidského pohledu odpovědět? Tou odpovědí může být náš život, den za dnem vědomě prožitý. Jasně tady čteme a vnímáme pobídku k tomu, aby se lidé obrátili, abychom se obrátili, a co by se případně mohlo stát, když tomu tak nebude.

Bratři a sestry, i my jsme v pozici člověka, který byl Bohem osloven, koho Bůh zavolal jménem, a tak si ten člověk nejlépe hned koupil lístek do Taršíše, aby se vydal úplně jinam, než kam ho Bůh volá. Často unikáme. Kloužeme po povrchu. Ocitáme se v břichu velryby – v situacích, které jsme si nepřáli, před kterými jsme se snažili uniknout, ve kterých se nám ale zároveň nabízí cesta v přijetí Boží vůle. Ocitáme se ale i na druhé straně – můžeme mít pocit, že jsme Božími nástroji, že jdeme cestou, na kterou nás Bůh povolal, pak ale nemějme takovou jistotu, že už víme, jak to všechno dopadne. I Jonáš byl překvapen a reagoval hněvem. Ale jak vidíme, Hospodin má milosrdnou lásku s lidskými srdci, s městy, se zvířaty, krajinou, se vším, co je na Zemi. A mnohdy nás dovede překvapit, i když my si myslíme, že už dávno víme. Amen!