4. neděle po Zjevení, 28. ledna 2018
Dt 18, 1Kor 8, Mk 1,22-28 (Liturgický cyklus B)
Bratři a sestry,
dnešní texty mluví o moci, o tom, co nebo kdo má moc nad lidmi, nad našimi životy.
V době Ježíšově bylo obvyklé, že když přišel do synagogy, tj. do náboženské školy, učený host, dostal možnost ujmout se výkladu. Ježíš takové příležitosti asi často využíval při šíření evangelia a Kafarnaum se několikrát objevuje jako místo jeho pobytu. Lidé v synagoze hledali poučení, vysvětlení náboženské nauky, také se tam modlili a prosili o pomoc, nebo o odpuštění vin. Proto se tam objevuje i člověk posedlý nečistým duchem. Dnes bychom asi řekli, že to byl někdo s psychiatrickou diagnózou. Příběh dává do protikladu učení zákoníků a učení někoho, kdo „má moc“ – to je Ježíš. Zákoníci a farizové pro evangelisty často slouží jako modely falešně chápané víry. Je tomu tak i v tomto případě.
Jak asi učili ti zákoníci, lidé bez moci? Postavení zákoníka, tedy vykladače Božího zákona, předpokládalo důkladné studium i bezúhonný život. Díky svému postavení požívali zákoníci úcty. A tak mívali o sobě samých vysoké mínění. Místo aby učili, tak poučovali, místo aby odpovídali na duchovní a existenciální nouzi těch, kdo jim byli svěřeni, tak se blýskali svými znalostmi a vyžadovali dodržování nepochopitelných předpisů a podle toho posuzovali kvalitu víry lidí v Boha. Vlastně i oni chtěli být lidmi s mocí. Chtěli mít moc nad druhými, aby sami sebe vyvýšili. Poznání vede k domýšlivosti, píše Pavel a ví, co říká, protože býval farizeem. Zákoníkům připadalo samozřejmé, že odlesk Boží slávy, o kterém mluví, na nich ulpívá, že mají k Bohu blíž než jiní, že jsou lepší než nevzdělanci a hříšníci, kteří přicházejí poslouchat jejich výklady. Právě proto jejich výklady posluchače nezasahovaly, nedotýkaly se jejich srdcí, neburcovaly, neměnily pohled na život. Neosvobozovaly. Naopak – ubíjely a zbavovaly odvahy, vzdalovaly od Boha. U Ježíše tomu bylo jinak. Nepochybně byl v pravém smyslu slova „charismatická osobnost“. Když píše Bible o charismatech, znamená to zvláštní Boží obdarování, talent, schopnost a počítá se s tím, že každý nějaký takový dar má. Ale důležité je, jak s ním naloží, k čemu ho využije.
Když má někdo dar působit na lidi, může se stát třeba úspěšným podvodníkem anebo politickým vůdcem, který bojuje za práva utlačených. Ten hlavní rozdíl není v darech, ale v osobnosti, která jimi disponuje. Výjimečnost Ježíšova byla v tom, že tak hluboce důvěřoval Bohu, že neměl zapotřebí prosazovat své ego. A proto mohl také vstupovat do skutečného vztahu s druhými. Německý teolog Dietrich Bonhoeffer, kterého nacisté těsně před koncem války popravili za spoluúčast na nezdařeném atentátu na Hitlera, to ve svých dopisech z vězení vyjádřil přesně: Ježíš je člověk pro druhé. To je popis lásky.To je ta moc, kterou to všechno Kristus činil. Vnímal a poznával nouzi lidí, s kterými se potkával, nouzi materiální i duchovní. A nazýval věci pravým jménem. Nespravedlnost i hřích.
Obvykle bezpečně poznáme, jestli nás někdo opravdu poslouchá, jestli nás vnímá a jestli nás přijímá a neposuzuje, nebo naopak odsuzuje. Pokud nás druhý nesoudí, tak jsme od něj nebo od ní schopni přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě. Víme, jestli se můžeme přestat bránit, stydět, skrývat, lhát, izolovat se. A takové přijetí je počátek cesty k osvobození – od vin, strachu, ochrnutí, od zlých duchů, od samoty. Proto Ježíš lidi, které uzdravil, zval do svého společenství, do obce Božího království a posílal je šířit nové „učení s mocí“ dál. To je vlastně jediný smysl církve. Evangelista nám v mytologickém vyjádření popisuje takový proces uzdravení. Je to zkušenost lásky, důvěry, nového začátku, osvobození od zakletí v sobectví.
Jakoby taková zkušenost byla dnes čím dál vzácnější. Asi to není jen pocit. Nedávný výzkum porovnával míru narcismu mezi Němci, kteří vyrůstali v bývalé NDR a v Západním Německu. Narcismus je osobnostní porucha, která se vyznačuje přehnaným sebehodnocením, nízkou mírou empatie – tedy schopnosti vcítit se do druhých lidí, malou solidaritou a urputnou snahou o sebeprosazení. Ukázalo se, že lidé na východě byli v tomto ohledu daleko zdravější než jejich současníci ze Západu. U mladé generace se ovšem rozdíly stírají – směrem k vyšší míře narcismu.
Nemocní nejsou jen jednotlivci, nemocná může být i společnost, která je postavená na falešných hodnotách. Bible jim říká modly – falešní bohové úspěchu, slávy, krásy, mládí, bohatství ničí životy nejen těch, po jejichž hřbetech ti úspěšní šplhají nahoru, ale i těch kdo se službě modlám upsali. Pavel moudře říká: my víme, že modly nejsou – to nejsou pravé hodnoty života. Ale víme to opravdu? A pokud ano, nejsme v pokušení se nad ty, kdo věří falešným slibům anebo prostě mají jiný názor povyšovat? Protože to víme lépe, jsme lepší? Nejsme těmi, kdo pohrdají druhými? V tu chvíli, kdy se začneme povyšovat, ztrácíme lásku. A tím i schopnost někoho oslovit, pozvat k víře ve skutečné hodnoty. A zůstáváme sami, se svým strachem, v zajetí démonů. Ale nemusí to tak být. Nemusí to tak zůstat. Láska je otevřená možnost, je to ta moc, která démony vyhání, je životodárná a osvobozující. Amen!