5.neděle po Zjevení, 4. února 2018
Liturgický cyklus B. Mk 1,29-39
Sestry a bratři,
modlitba je činnost, kdy otevíráme sebe, čímž vytváříme prostor, ve kterém hledáme Boží vůli. Otevíráme sebe, abychom naslouchali přítomnosti Božího ducha, který je v nás. K tomu je potřeba dostáhnout vnitřního ztišení, abychom Boží hlas v nás mohli zaslechnout. Sv. Jan Zlatoústý nás učí, že všude, ať jsme kdekoliv, se můžeme Bohu otevřít ve své mysli. Není výmluv, že teď to nejde, nemám čas, není vhodná doba, nevím, kde je Bůh, který z těch vnitřních hlasů a zda mě slyší. Jan Zlatoústý a mnozí další, vidí v ochotě najít si během ruchu dne čas na ztišení, na modlitbu, na chilkový ponor do nitra, účinný kontemplativní prostředek, dnes bychom asi mohli říct i antistresový nástroj k tomu, jak zvládnout různé situace, kterým čelíme, a jak se tou pravidelnou chvilkou ztišení zbavit hněvu, egoismu, deprese, nejistoty, strachu, a díky tomu zůstat v kontaktu sami se sebou, s těmi, kterými skutečně jsme, protože naše podstata je dobrá. Tohle je v dnešní době hodně důležité. Znát svou sebe-hodnotu, uvědomovat si, že jsem milován/a už ze samé podstaty. Na modlitbu, toto v pravdě meditační cvičení, které nám v tom uvědomování si naší podstaty, Božího ducha v nás, pomáhá, je potřeba se soustředit. Nakolik se v tom dnešním světě chceme, dokážeme a umíme skutečně soustředit, nakolik dokážeme v každodenním životě plně vnímat, co se děje s námi, kolem nás a v nás? Kolik tichých, aspoň kratičkých momentů během dne máme pro takové cvičení, kolik si jich dopřáváme? Je spousta věcí, které nás od soustředění odvádějí, vyrušují, čas nám díky tomu rychle plyne a na konci dne míváme pocit, že jsme vlastně pořádně nic neudělali, den nám uplynul mezi prsty a nic z toho, možná jenom blbá nálada či únava, pocit vykořenění.
My jsme v tom dnešním textu četli a slyšeli, jak Ježíš uzdravoval, což by mohla být analogie třebas k tomu, když má člověk plné ruce práce – vezměte si třeba to, jak jsou teď, v půli zimy, přecpané čekárny u lékařů kvůli chřipkám a bronchitidám, kolik lidí potřebuje akutně pomoct – jak se třeba takový lékař nebo lékařka v takhle náročném a nabitém dni mohou na chvíli odpojit a zasoustředit na modlitbu, najít si chvilku pro sebe, dobít baterky, aby nebyli na konci dne úplně vyčerpaní? Lékař léčí, a tak by měl být sám příkladem, měl by se zasazovat o své zdraví, nejen fyzické, ale i duševní, aby náročnou práci vydržel. A nejsou to jen lékaři, já si je vzala jako modelový případ, ale nakonec tohle se týká každého z nás, protože každý se něčemu věnujeme, máme svá povolání, svá poslání, talenty, náplň dní a je potřeba toho hodně udělat a stihnout. Ať je člověk mladý, nebo zralý, vždycky má něco na práci, vždycky se nějak v tomhle světě projevujeme.
Ta situace, o které jsme slyšeli a četli dnes – Ježíš uzdravoval, nejprve Šimonovu tchyni a pak další nemocné a posedlé. Měl plné ruce práce, těch lidí, co potřebovali pomoc, bylo hodně. A v evangeliu je pak v textu právě jedna důležitá věta, kde se píše, že se Ježíš modlil. Odešel na chvíli do ústraní. Ale to ústraní, to si můžeme vytvořit, ať jsme kdekoliv, aniž bychom někam fyzicky odcházeli, prostě tím, že se na chvíli ponoříme do sebe, vytvoříme v sobě prostor. Ten motiv ústraní, modlitby, chvíle ticha je v tom textu důležitý, aby se ukázalo, že je potřeba obnovovat své síly i tímto směrem, že pro rovnováhu je zapotřebí udržovat kontakt i s tím vniřním světem v nás, s Božím duchem.
Možná je zajímavé se zamyslet i nad tím, ke komu se ten Ježíš vlastně modlil – a to je taková teologická odbočka. Víme, že Ježíš je Bůh, tak se snad modlil sám k sobě? Dogmatickou větu, že Ježíš je Bůh slyšíme v evangeliích ovšem pouze 1x, a to u Tomáše, který vyznává můj pán, můj Bůh, a to je vyznání, které plyne ze zkušenosti, z poznání, že zde se děje Bůh! Tomáš jej vyslovuje, protože jeho srdce je naplněné vírou, doslova až fyzickou zkušeností s Bohem. Ježíš se v ústraní modlil k Bohu Otci a my se k Bohu Otci modlíme skrze Krista. Je potřeba si říct, že když vyznáváme, že Ježíš je Bůh, tak to neznamená, že Ježíš je Bůh převlečený za člověka, ani není Ježíš Bohem vedle Boha Otce. Ježíšovo lidství je Božím slovem , které se stalo směrem k nám tělem, Ježíš a jeho osoba, jeho příběh a učení, Ježíšovy činy, smrt na kříži a vítězství nad ní, to všechno je známkou toho, že se v Ježíšově osobě setkává božství a lidství a jsou v něm zajedno. To “být zajedno”, to není jen pouhá a prostá Ježíšova identita, ale je to vyjádření dynamického vztahu, toho, jak se děje Bůh. A naše lidství, bratři a sestry, je ze své přirozenosti zajedno s Bohem, je otevřeno Božímu tajemství, člověk bez Boha není celý, každý z nás jsme si v jistém smyslu také tajemstvím a jsme otevřeni vůči základu své existence. Jsme svobodní v tom si ten základ uvědomovat a modlitba je prostorem, který nám k tomu pomáhá, který vytváříme a kde se právě základu své existence můžeme dotknout. Amen!