Kázání na 1. neděli postní, 18. února 2018
První čtení: Genesis 9,8-17 / Druhé čtení: 1. Petrův 3,18-22 /Evangelium: Marek 1,9-15
Bratři a sestry,
jsme na počátku postní doby. Minulý týden jsme v Markově evangeliu četli slova toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte. Bylo by asi logické, aby Ježíš po tomto zasvěcení, poté, co přijal toto poslání, ihned šel mezi lidi a začal je učit, začal kázat, on ale namísto toho jde na poušť, je tam vyveden. Na poušti Ježíš pobýval 40 dní, v místech, kam ho vedl duch a tam byl po 40 dní zkoušen.
My všichni víme, jak vypadá poušť. Co ale poušť znamená? Poušť se v Bibli objevuje docela často, i jako symbol, stejně jako číslo 40. Čtyřicet let izraelský lid putoval ze země otroctví do zaslíbené země svobody, čtyřicet dní šel Eliáš na horu Choréb. Poušť je místem, kam se nechodí, abychom tam měli klid od lidí a odpočívali, je to místo, kde se lze učit skrze zkoušky. Poušť, v tradici přírodních národů, byla a je vnímána také jako místo démonů. V jakém smyslu? Člověk je na poušti vystaven sám sobě, samotě, kde kolem dokola je nic a nic, nahá tvář Země. A v takovém prostředí se mohou v nitru člověka začít ozývat věci, které v sobě mnohdy chceme umlčet – hlukem, rozptýlením, jídlem, pitím – sami víme, čím vlastně tyto “démony” zatlačujeme zpět do nitra své bytosti. Když jsme zkrátka od povrchních zdrojů rozptýlení odstřiženi, když tohle všechno (na čas) pomine, a my se ocitneme “na poušti”, tak se v člověku, v jeho nitru začne ozývat mnoho vytěsněného a potlačeného. Na poušti (nebo chcete-li třeba ve tmě – protože dnes je tahle praxe dost rozšířená, i jako určitá alternativa pobytu v poušti, že se chodí na různě dlouhé pobyty do osamění ve tmě) jsme konfrontováni s našimi stíny a člověk s nimi musí zápasit. V tomto zápase v nás může uzrát to, co je pravé, to, co nás otevírá, abychom slyšeli tichý Boží hlas.
Ježíš, jak čteme, byl tedy vyveden na poušť, kde ho mezi dravou zvěří andělé obsluhovali. To je zajímavý kontrast, dravá zvěř a obsluhování anděly. Ten text nám říká, že se i my máme pokusit sami v sobě rozlišit hlasy divokých zvířat, což je symbol pro naše pudy a agrese – to, co je v nás a má tendenci někdy přespříliš ovlivňovat naše smýšlení a jednání, abychom mohli zaslechnout tichý boží hlas, abychom mohli být “obsluhováni anděly”. Postní doba je k tomu, aby se člověk zklidnil, aby se pokusil slyšet tichý boží hlas v sobě, aby zvládnul/ovládnul divoké vnitřní vytí. Hlubinná psychologie v tomto směru pracuje například s příběhem – pohádkou bratří Grimmů o Železném Janovi, kterou doporučuju vaší pozornosti.
Ježíš Kristus je tedy na poušti pokoušen, prochází určitou zkouškou a odmítá “výt s vlky” – být mesiášem efektivních zázraků, které jsou konány na oko kvůli obdivu, ale bez srdce, bez lásky, k nimž ho Satan pokouší. Ježíšovy zázraky jsou naopak znameními, která mají odkrývat to, čím Ježíš je – chlebem pro hlad tohoto světa. Kristus těmi zázraky, které jsou znameními, otvírá oči těch, kteří jsou duchovně slepí a přináší do tohoto světa světlo poznání a porozumění.
Když uplynulo čtyřicet dní, odchází Ježíš z pouště, aby se pustil ve stopách Jana Křtitele, protože – jak je psáno – se naplnil čas. Když se v Bibli mluví a píše o čase, tak se tím nemyslí jen “chronos”, čas od někud někam, ale také kairos, čas k něčemu, čas příhodný, který je příležitostí ke změně, k nové cestě apod.
Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. I tato slova dnes zazněla. Text říká, že Boží království se přibližuje, že není jen někde v neznámu, chladně a nedostupně vzdálené. A člověk má na toto vědomí odpovědět otevřeností svého srdce, obrácením. To “čiňte pokání” se někdy totiž překládá také jako “obraťte se/proměňte se” a věřte evangeliu. Změňte směr, tak, jako když byste se otočili za někým, kdo na vás na ulici zavolal. Stejně tak nás volá Bůh. A neznamená to, že potom vykročíme a jdeme za někým, za Bohem, slepě, naopak, to “obraťte se” znamená, že dostáváme jiskru porozumění kam a ke komu vlastně máme jít. Tedy máme se obrátit a přijmout směr, který evangelium ukazuje, to je význam onoho “věřte evangeliu”. Ale nevěřte mu slepě, ani otrocky, ani fundamentalisticky! Věřte mu svobodně, pochybujte, vzdělávejte se a ptejte, hádejte se a nesouhlaste, žijte. Mějte při tom všem srdce otevřené a v něm jiskru poznání, oheň lásky.
K tomuto poznání člověk potřebuje schopnost umět rozlišovat – a chvíle na poušti (ve tmě) jsou právě těmi chvílemi, které nás tomu učí, dávají nám schopnost rozlišení. Sestry a bratři, i když se ale nechystáte na poušť, ba ani na dunkelterapii (pobyt ve tmě), tak přesto je tu možnost, a tou je právě postní doba, kterou lze prožít stejně, jako čas na poušti – vědomě se začít osvobozovat od věcí, které nás sužují, které nás rozčilují, které nás jenom a pouze povrchně baví, ale vnitřně nás nechávají chladnými. Postní doba, těch relativně krátkých 40 dní nás zve, abychom šli hlouběji, abychom byli více otevřeni změnám, které nám mohou skutečně prospět. Abychom se ochotně učili vidět co je to, co nás v životě odvádí od podstatného, co nás zdržuje na cestě a zatěžuje, a abychom si konečně dovolili to dát pryč, odpoutat se od toho. A pokud máme strach některé změny ve svém životě provést definitivně, tak doba postní je možná právě takovou zkušební dobou, abychom si to odpoutání se mohli na 40 dní vyzkoušet. Je to takový velký experiment s tím, do jaké míry můžeme brát vážně onu výzvu “obraťte se a důvěřujte evangeliu”. Amen!