1. čtení: Ex 20,1-17 | 2. čtení: 1Kor 1,18-25 | Evangelium: Jan 2,13-22
Bratři a sestry,
na Desatero se dá pohlédnout (kromě tradičního pojetí, že je to zákon) i jako na mapu k naší životní pouti. Je to mapa zvnitřněného exodu, mapa, která ukazuje, jak dojít ke skutečné svobodě. Z tohoto úhlu pohledu jsou patrně klíčová dvě z deseti přikázání, a sice první a poslední přikázání – budeš mít jenom jednoho Boha a nebudeš prahnout, nebudeš dychtit. Desatero je samozřejmě důležité celé, ale tato dvě přikázání jsou pro náš směr, pro naší vnitřní cestu, určující. Mít jen jednoho Boha a neprahnout, nedychtit.
Každý z nás nějak jednáme, navenek nás charakterizují naše činy, ale máme také každý svůj vnitřní svět, své vnitřní smýšlení. Jsou lidé, kteří navenek, dle svého okolí, žijí ctnostně, nic zlého neprovádějí, ale uvnitř jich samých jejich srdce prahne po mnoha věcech, na které třeba jen nemají prostor a odvahu je udělat. Mnohdy se objektivně chováme hezky, nikomu ničím nevadíme, nic zlého neděláme, jsme rádoby svobodní, ale uvnitř sebe jsme spoutaní, prahneme po něčem, co není okem vidět, ale naše srdce přitom uvnitř nás dychtí a nás nějakým způsobem ovládá. Desatero člověka vede k tomu, že náš vnitřní postoj, naše vnitřní nastavení je a má být důležité, nejen to, jak se projevujeme navenek. Při tomto způsobu uvažování o Desateru se otevírá prostor pro dialog židovsko-křesťanské etiky, ale šířeji také třeba pro buddhismus – i v buddhistické etice totiž nácházíme prvek neulpívání, toho, abychom se nenechali spoutat, abychom si uvědomili důležitost vnitřní svobody, neprahnutí a nefixování se. Tato vnitřní svoboda – neulpívání, odpovídá prvnímu přikázání, které říká, že máme věřit jen v jednoho Boha.
Co to znamená? Jsme-li vnitřně svobodní, jsme osvobození od navázanosti na nejrůznější vnitřní bůžky. Martin Luther říkal, že bohem je pro člověka to, co je pro něj to nejdůležitější. Každý z nás, každý člověk jsme stvořen tak, že tíhneme k absolutnu, něco je pro každého z nás to svaté, pro každého z nás je to ale něco jiného a naším úkolem, jedním z úkolů, je zachovat si otevřenost vůči tomu absolutnu, zachovat si otevřenost vůči základnímu tajemství, které nazýváme Bohem. Sem, do tohoto absolutního a čistého “prostoru” nemá skutečně nic jiného vstoupit, toto místo v nás, které je pro Boha, onen čistý pramen v nás, si máme zvědomit a zachovat čisté právě a jen pro Boha. Díky tomu můžeme být skutečně svobodní, dokážeme překročit svázanost se sebou samými, vlastní sebestřednost. A pokud něco na toto místo, které je boží, přesto vstupuje, ale Bohem to přitom není, tak je to bůžek a tento bůžek nás naopak svazuje. Vztah k jednomu pravému Bohu, k absolutní Lásce, jak už jsem říkala, člověka osvobozuje, člověk tady překračuje sám sebe, svou sebestřednost. Jestliže ale toto místo absolutna v sobě věnujeme něčemu relativnímu, ať už je to cokoliv, co si zbožštíme, tak ten vztah není svobodný a má tendenci nás ovládat. Gilbert Keith Chesterton říkal, že u lidí, kteří nevěří v Boha, není problém, že by nevěřili v nic, ale naopak, že jsou pak často schopni věřit čemukoliv, i tomu, co si tu víru, naše věření nezaslouží. A tak když mluvím o důležitosti prvního a posledního přikázání – že máme věřit v jednoho Boha a že nemáme dychtit, mluvím o tom, že se máme zamýšlet nad tím, co by v našem životě chtělo hrát roli boha a přitom to není ten pravý Bůh? Jakmile cokoliv relativního chce v našem životě hrát absolutní roli, tak nás to zotročuje a svazuje. A tak jsme Desatero dostali také proto, aby nás vedlo k vnitřní svobodě.
Sestry a bratři, pak je tu dnes před námi ještě ta zajímavá scéna z evangelia, kdy jsme četli známý příběh, v němž je Ježíš Kristus rozčilený. Co ho rozzlobilo? Určitě ne to, že v chrámu byl ruch, ani to, že se tam objevovaly peníze. Jeruzalémský chrám totiž nebyla tichá svatyně určená pro soukromou meditaci. K životu jeruzalémského chrámu patřilo, vedle jiných rituálů, i obětování zvířat, a protože je lidé nemohli vláčet dlouhou cestu s sebou, z míst, odkud přicházeli, tak si je kupovali přímo v chrámovém předsálí, a ti penězoměnci tam byli proto, že konali něco, co bylo důležité pro chrámový provoz. Nedělali ty obchody pro vlastní obohacení, ale k tomu, aby chrám byl v provozu. Rozčilený Ježíš tady vystupuje spíš proti něčemu jinému – a tím je mechanismus přinášení obětí, kdy člověk v chrámu dá oběť a tím má pocit, že splnil svou povinnost. Jenže protocká tradice říká, že pravá víra a oběť nespočívá v plnění rituálů a povinností, ale tkví v praktické sociální mravnosti, v lásce, která člověka přesahuje, což znamená nebo znamenalo se třeba ujmout sirotka, zastat se spravedlnosti, nevykořisťovat druhé apod. Tohle je úplně jiný typ náboženství a pochopení víry. Řada výroků Ježíše Krista je namířena proti mechanismu spoléhání se na povinnost obětí. A tak je Kristův zásah v chrámu vlastně prorockým činem. Lidé takovým činům sice běžně nerozuměli a divili se, proč se prorok chová tak divně, ten čin byl v tu chvíli symbolický, nicméně s hlubokým přesahem. A i nám to asi připadá zvláštní, co Kristus v chrámu prováděl, protože u něj na takové jednání nejsme zvyklí. Možná Kristův počin v chrámě tedy není okamžitým rozčilením nad nějakou konkrétní nepravostí, ale je jeho činem, kterým se obrací proti tomu, co ovládlo chrám. Tedy proti tomu, aby lidé jednali s Bohem na účetní (nebo tržně ekonomické) rovině “má dáti – dal”. Tento tržní přístup ve vztahu k Bohu prostě není možný. Setkáváme se s tím i v naší vlastní zbožnosti, kdy jsme kolikrát schopni si z Boha vytvořit jakousi karikaturu – automat na plnění našich proseb, případně karikaturu v tom smyslu, že máme za to, že víme, kým a čím Bůh je a jaký je. Víra, Desatero, jak už jsem říkala před chvílí, nás ale vede k tomu, abychom si zachovali onen svobodný, čistý vnitřní prostor pro absolutno, pro pravého Boha, pro Lásku, a tak je jasné, že s pravým Bohem prostě nelze obchodovat, nelze plnit předepsané a pak očekávat, že i nám bude dáno vše, co si přejeme, co jsme si objednali. To je obchodní vztah a ten je vždy svázaný přesnými pravidly. Je to vztah s bůžkem, ale ne s pravým Bohem. A Pán Ježíš vzal důtky v chrámě asi právě na tuhle představu, že s Bohem lze mít vztah má dáti – dal.
A tak tedy sahejme do hlubiny svého srdce, hledejme Hospodina, nebojme se překračovat falešné jistoty mechanického plnění příkazů a zpětného očekávání plnění našich přání. Amen.