1. dubna 2018 (text J, 20, 1-18)
Sestry a bratři,
v životě každého člověka se střídají chvíle radostné s chvílemi, kdy bychom sami sebe nejradši neviděli, vyhnuli se tomu, čím musíme projít, temným obdobím, které je v jistém smyslu zkouškou, ale hlavně nevyhnutelnou součástí lidského bytí. Temná životní období zapříčiní lecos, mohou přijít jako odpověď na naše vlastní selhání, mohou být důsledkem nenaplněných či přehnaných očekávání, zklamání z lidí či událostí kolem nás, mohou nastat v důsledku ztráty někoho, koho jsme milovali. Důvody jsou zkrátka různé. Co vnímám jako stěžejní pro to, aby člověk taková temná období prošel a přežil, je ona primární ochota jimi chtít projít, přijmout je a nesnažit se rychle vše bolavé vyléčit, navzdory času a trpělivosti, které každé léčení vyžaduje a potřebuje, a také zkusit pochopit, proč se nepříjemné chvíle či období smutku v životě člověka dějí, čeho jsou důsledkem anebo je prostě aspoň přijmout, to pochopení může přijít později. A co je neméně důležité, neztratit při tom všem naději, symbolický plamínek světla.
Bible, bohatá knihovna zachycující různé životní situace, vznikla možná i jako určitá odpověď na hledání naděje mezi lidmi, jako pomoc ve chvílích, kdy se naděje nedostávalo a víra skomírala. V textu o zvěstování vzkříšeného Krista Marii jsme také slyšeli výpověď o naději. Silnou výpověď o světě lásky, naděje a víry. Ale prvotně vidíme lidsky zcela pochopitelnou situaci, kdy Marie Magdalská, apoštolka, pláče nad ztrátou Ježíše, svého učitele, je plná beznaděje, protože neví, kam se podělo jeho tělo, co se s ním stalo. My dnes slavíme neděli Vzkříšení. Co to znamená a jak to souvisí?
Ježíš Kristus žije. Ne v takovém smyslu, že byl zandán mrtvý do hrobu a z toho hrobu po nějakém zázračném oživení vyšel zpět. Ježíš Kristus byl vzkříšen a žije, ale on se po svém vzkříšení nevrátil do stejného světa, do světa zla, nenávisti, strachu, do světa plného Jidášů, Kaifášů a Pilátů, vzkříšený přišel do společenství lidí, kteří věřili v lásku a zachovávali si naději – vzkříšený Kristus se vrátil do světa, času a prostoru, kde byla a i dnes jsou živé víra, láska a naděje jako cesta životem, se vším, co takový život obnáší, i s tím bolestným, a v něm, v takovém světě, vzkříšený Kristus žije dodnes. Bylo by chybou si myslet, že takto pojaté Vzkříšení, takto nahlížený Bůh je Bohem jen pro někoho. Nikoli, je pro všechny, ale ne každý je a chce být tou úrodnou půdou, do které zvěst o Vzkříšení zapadne coby do půdy úrodné.
Apoštolové Petr a Jan běží ke Kristovu hrobu. Jan – láska a naděje – běží první, ale nakonec dá u hrobu přednost Petrovi – víře. A Ježíš Kristus v tom hrobě není, není tam protože nepatří do minulosti, nepatří k plejádě historických osobností, do světa velkých, ale již zemřelých hrdinů. Otázka, kterou slyšely ženy u Ježíšova hrobu, je důležitá: “Proč hledáte živého mezi mrtvými?” Ježíš Kristus byl vzkříšen a povstal do světa víry, naděje a lásky. Je to až symbolické, protože v životě, když procházíme nějakou zkouškou nebo zmiňovaným temným obdobím, o kterém jsem mluvila na začátku, dostává někdy naše víra, ba i naděje a láska k sobě, životu a druhým lidem na frak, biblickými slovy řečeno – je či až doslova musí být ukřižována, aby pak ale mohla zase znovu vstát do nově viděného světa, do prostoru naplněného vzkříšenou vírou, nadějí a láskou. Někdy se to, co jsme v sobě měli, musí zachvět, aby se ukázalo, zda a jak je to pevné, co se udrží a co odpadne, na čem se dá stavět dál a co je již přežité. Všechno nějakým způsobem stále plyne, je v pohybu, i když si to třeba neuvědomujeme. I Boží dílo – Stvoření můžeme chápat jako dílo, které stále pokračuje, je v pohybu. A v tomto smyslu i Vzkříšení nadále pokračuje – ze strany Boží se sice událo v určitém okamžiku uprostřed dějin světa, ale viděno z naší perspektivy Vzkříšení stále pokračuje v životech jednotlivých lidí, kteří uvěřili a svým životem svědčí o Boží lásce, o Kristu. Bratři a sestry, víra – to není jen slovní vyznání, to není pouhá odpověď na otázku, co si myslíme o Boží existenci, o Vzkříšení. To je něco daleko hlubšího a závaznějšího, víra je mnohem víc, než nějaký náš názor. Je to svědectví o poznání tajemné, stále plynoucí, nevysychající a uzdravující živé vody vnitřní síly a radosti, o kterou nás v našem nitru nemůže nikdo a nic připravit, a nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. A která díky tomu, že z ní žijeme, proměňuje náš život. Velikonoce, Pesach, Pascha, to je ze všeho nejvíc živé svědectví, odpověď životem na to, že existuje lék na každé temné období, tak, aby bylo prožito, odžito a překonáno a že existuje světlo, které i v té tmě stále svítí a tma je nepohltila, tedy nás tou tmou bezpečně provede, necháme-li se jím vést. Velikonoce jsou svědectvím, že žádná tma netrvá věčně a že Vzkříšení se děje i tady a teď. Ve světě víry, naděje a lásky, který spoluvytváříme. Víra je něco víc, než naše pouhé názory v hlavě. Víra ve Vzkříšení není teorie, kterou na místě odříkáme, ale je to závazek, závazek žít život v lásce a udržovat naději. Amen!