1.neděle po Velikonocích, 8.dubna 2018
1.čtení: Sk 2,42-47 | 2. čtení: 1Petr 1,3-9 | Evangelium: Jan 20,19-31
Sestry a bratři,
četli jsme o tom, jak Ježíš přichází zavřenými dveřmi, přichází za svými učedníky změněný zkušeností smrti, vzkříšený, a přináší do tohoto společenství pozdravení pokoje. To jsou všechno silné symboly. Svým učedníkům dává Kristus svůj dech, svého Ducha, dechne na ně, proto, aby lidem odpouštěli hříchy. Dává jim svého Ducha, tedy to, co je v něm, dává jim to kristovské, svou podstatu – lásku. A dává jim jí proto, aby ona v nich žila dál, a aby jí učedníci dávali, zprostředkovávali dál. Nedávno se ke mě dostal v jednom emailu takový citát -> život je krátký, času je málo, proto porušuj pravidla, odpouštěj rychle a miluj celým srdcem. Možných výkladů těch slov je jistě víc, když jsem ale přemýšlela nad dnešním evangelijním textem, napadlo mě, že je to snad přesně ono – vždyť co dělá Kristus? Porušuje pravidla – kdo kdy viděl, aby se objevil někdo vzkříšený, přišel zavřenými dveřmi někam, kde ho nečekali? Kdo kdy viděl tak obrovskou a bezpodmínečnou lásku a moudrost ztělesněnou v jednom člověku? Vzápětí dal Kristus svým učedníkům svého Ducha na znamení odpouštění hříchů – tedy, odpouštěj, člověče a dělej to pokud možno rychle, neboť tento Tvůj život je časově omezen. A miluj celým srdcem, tak, jako Bůh, jako Kristus, miloval svět a vše v něm a chtěl, aby mezi lidmi žila láska. Milujme, pokud možno, celým srdcem, tak, jako Bůh miluje nás.
Ježíš dechl na apoštoly, na své učedníky. Už v knize Genesis čteme, že Bůh dechl na Adama, aby se vůbec člověk stal živou bytostí. Dar ducha je ale také symbolem pro znovustvoření, vzkříšení. Vzkříšení pro opravdový život, pro lásku, obětavost, laskavost, pro překračování vlastního ega a sebestřednosti, uspokojení výhradně svých potřeb. Vzkříšení pro krásu tohoto světa a pro život jako uměleckou cestu. Čeština má takové pěkné slovo “oduševnělost”. Nemysleme si, že k takové cestě nepatří i chvění, strach a pochybnost. V příběhu čteme přece také o Tomášovi, který je naplněn pochybami nad Ježíšem. Když malinko odbočím – existuje legenda o sv. Martinovi, kde se mu satan zjeví
v podobě Krista, nicméně Martin se ho ptá: a kde jsou Tvé rány? To je důležité: Ježíš bez ran, láska bez ran, bez bolesti, život bez ran – to není úplně možné. Volitelná je míra utrpení, to, jak rány vnímáme, ale sama bolest, rány, k životu prostě patří. Ježíšovy rány, které Tomášovi a i nám ukazuje, mají smysl – Kristus nám tím dává odvahu, abychom i my ukázali své rány, své bolesti, nestyděli se za ně, neskrývali je. I proto, že Kristus říká – tohle všechno můžete odložit, můžete odložit svoje strachy, svá zranění, svá brnění, můžete přede mnou být takoví, jací jste, protože i já vím, co jsou to rány, i já je nesu a přijímám vás bezpodmínečně, i s vašimi ranami.
Když se podíváme trochu šířeji – bolest a bída okolního světa – to jsou rány Kristovy v naší době. A my jsme vyzváni, i díky tomu, že neseme Kristova ducha, abychom se těch ran dotkli, abychom je dle možností i zmírňovali a uzdravovali. Zlo, nízkost, ego, duch smrti, nebo chcete-li Satan, tvrdí “žádné rány (Martine) nejsou a pokud jsou, nemusíš se na ně dívat, schovám je a Ty dělej, jakože nejsou – dám Ti život v blažené nevědomosti, v rauši, kdy neucítíš ani Tvoje rány a budeš schopen ignorovat i rány okolí”. Kristus, láska nás naopak zve, abychom se, posíleni jeho duchem, těch ran dotkli. Je také ale možné, že Tomášova víra, ač on sám zván běžně nevěřící, byla nějakým způsobem zraněna, a proto ho Kristus oslovil. Víra, která unese pochybnosti a nejistoty, je víra, kterou se můžeme dotknout Krista a zvolat “můj Pán a můj Bůh”. Ta Tomášova pochybnost nám vlastně pomáhá, protože je lidská. Možná, že v Tomášovi můžeme poznat sami sebe – máme spoustu otázek ve věcech víry, na které není odpověď, na které nedokážeme odpovědět. Ale Kristus chce, abychom nesli i tento kříž víry, protože skutečně byly, jsou a budou mnohé věci, které se do poslední chvíle nevyjasní, ale k víře patří i to je snést.
Tomášovo zvolání “můj Pán a můj Bůh” je tak vlastně i úlevným zvoláním radosti. Ježíšovy rány sice nezmizely, ale jsou proměněny. Jak? V něco, co posiluje. Víte, jak se říká “co Tě nezabije, to Tě posíli”? Naše různé rány, zranění, neúspěchy, ale i bolesti a hrůzy tohoto světa, nemáme prostě a jednoduše zapomenout, ani přijímat s cynismem, útrpně. Jednak vidíme, i na dnešním příběhu, že v okamžicích těžkostí, sami jen ze sebe neobstojíme – ale když na nás dechne Kristus, tak přijde nová kvalita života, a rány jsou proměněny a mohou posilovat. Vidíme taky ale to, že jít životem tak, že porušujeme pravidla, odpouštíme rychle a milujeme celým srdcem je cesta sice hrbolatá, mnohdy bolestná a plná překvapení, ale sacra opravdová, troufnu si tvrdit, že je to cesta, na kterou nás Kristus zve. Amen!