5.neděle po Velikonocích
1. čtení: Sk 10,25 | 2. čtení: 1Jan 4,7, Evangelium: J 15, 9-17
Bratři a sestry,
v dnešním úryvku evangelia, který je skoro víc májový, než Máchův Máj, se plynule střídá slovo láska se slovem milovat, a to téměř v každém verši. Navíc je to spojeno doslova až s příkazem, milovat jeden druhého, kdy na pozadí toho příkazu stojí tajemný Bůh – Otec.
Už kdysi dávno někdo řekl, že lásku je lépe osvědčovat skutky, než slovy. Samotnému pojmu láska se ale nelze tak úplně vyhnout, byť je to slovo čím dál víc zprofanované a nadužívané. Svého času podobně teolog Karl Rahner napsal, že bychom měli na čas ze slovníku úplně vynechat slovo Bůh, právě proto, že to slovo je hrozně ošoupané, zprofanované, zatížené různými lidskými představami, a i kvůli tomu, že ve jménu Boha se děly a mnohde dál dějí i dost hrozné věci, které s Bohem ale neměly a nemají nic společného. Podobné je to i s láskou. Myslela jsem na to naposledy včera, když jsem, jako teď ostatně každý víkend, oddávala a jak jinak, mluvila i o lásce. Napadlo mě, jako už mnohokrát, že slova o lásce znějí při svatební promluvě hodně vznešeně, krásně a patřičně, ale že stejně daleko nejvíc záleží na tom, jak se jich snoubenci, a vlastně kdokoliv, chopí, zhostí, jak uvedou lásku v život, že nejvíc záleží na tom, jak moc či málo se lásce a životu otevřeme, odevzdáme, nakolik dáme sebe a vykročíme ze své komfortní zóny, slova neslova.
Tajemství lásky objevujeme tím, že jí žijeme, že se jí vydáme vstříc. Stejně tak objevujeme Boha, ovšem Bůh, ten je navíc a stále radikálním tajemstvím, které překračuje všechny naše představy, náš život. Je potřeba si uvědomit, že mluvíme-li o Bohu, jsou to vždy jen a jen naše představy, které jsou nanejvýš metaforou k onomu radikálnímu a nevýslovnému tajemství, kterým je Bůh. Když o tom budeme chvíli přemýšlet – co vlastně můžeme s jistotou říct o Bohu? Spíš jenom to, co není, protože u jakékoliv charakteristiky narazíme na omezení naší lidskou představou. Za ta dlouhá staletí vznikla celá řada různých naivních představ o Bohu, a ti, kteří zapoměli, že jsou to pouhé metafory, tak možná v některé z těch lidských představ ustrnou, a to se pak projevuje třeba v náboženském fundamentalismu. Bůh se patrně vymyká i námi definovaným pojmům “jest” a “není“. My věříme, že Bůh jest, ale přiznejme si, že nevíme, co to znamená “být“ v případě, jedná-li se o Boha.
V Písmu čteme, že Bůh je láska. Jako křesťané vyznáváme Boží trojici, to znamená mimojiné, že věříme a vyznáváme, že Bůh je sám sobě společenstvím. Vyznáváme to všichni, ale jak moc či málo z toho žije naše víra a čerpají naše skutky? Z vyznání, že Bůh je základem toho nejradikálnějšího a nejkrásnějšího VZTAHU, kterým je právě láska?
Sestry a bratři, jestliže Bůh je tajemstvím, tak naopak tajemstvím není, že pravost, hlubokost a skutečnost lásky se neměří jen její emocionální intenzitou. Autenticita a hloubka lásky spočívá ještě v něčem jiném, než jen v emocionálním prožitku, a sice v tom, že člověk je schopen se pro něco či někoho nasadit, že něco či někoho bereme vážněji než sebe. Hluboká láska je láska sebepřesahující, obětující se, hluboká bezpodmínečná láska není ta láska, která by chtěla jenom vlastnit. Láska, kterou je Bůh, je láska, která se vydává ze sebe. Nepodmíněná láska. Ta není za něco, za odměnu, tato vychází vstříc. Taky ale člověka zavazuje, je zároveň velikým rizikem, protože je v ní i bezbrannost – znamená otevřít druhému prostor a ten druhý nás může třeba i zranit. Mezilidské vztahy, i ty vztahy vznikající z lásky, jsou často velikým hazardem, protože nevíme dopředu, jak se druhý zachová k nám, jak se my zachováme k němu.
Skutečná láska je prostorem, kde druhého necháváme být tím, čím je, necháváme druhého stát se tím, čím se stát má. Ze zkušenosti víme a známe, že v mnoha vztazích jsme nejistí, že si chceme druhé zavázat, nechceme je naštvat, sami se před druhými stylizujeme, aby nás měli rádi apod. Jenže opravdová láska, ta nás skutečně nechává být – ne ve smyslu lhostejnosti, ale tak, že máme prostor k tomu být kým jsme a kým být máme. Že máme a spoluvytváříme prostor rozvinout možnosti, které by jinak zůstaly nevyužité. Láska poskytuje prostor ke stávání se, kým jsme. Život je tedy vlastně neustálým stáváním se sám/a sebou. Život je cesta, ke které potřebujeme jistou biosféru, a tou je biosféra lásky. Básník Chalíl Džibrán napsal, že „Duše nekráčí přímočaře, ani neroste rovně jako rákos. Duše se rozvíjí jako lotos s nesčetnými plátky svého okvětí.“ Tuším, že nejinak tomu bude s láskou a dost možná i s Bohem, Bůh ví. 
🙂 Amen!