1Kor 12,4-12 (text ke kázání), další texty: Ž 133, Mk 16,9-16
neděle 30.září 2018
Sestry a bratři,
všichni jsme na cestě víry. Je to cesta, která má svůj začátek – Boží zavolání, které nám klade otázky a volá nás k odpovědnosti za náš život. Znamením, že jsme se rozhodli vykročit na cestu, je křest v Kristově jménu, je to znamení, že chceme dál jít jeho cestou. Tam, kde křtíme malé děti, to znamená, že je chceme na Kristově cestě doprovázet. Cesta víry má také svůj konec, tím je naše smrt. Ale do té doby putujeme, hledáme, bloudíme, scházíme z cesty a zase jí nalézáme, necháváme se na ní přivést. To funguje vždycky pokud neuzavřeme své srdce Božímu odpuštění a lásce. Křesťanská víra není jenom nějakým souhrnem názorů na svět, pak by to totiž bylo jednoduché – stačilo by se naučit katechismus a ve vhodné chvíli ho odrecitovat. Ale víra, živá víra, to je životní postoj, důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku, které se projevuje nejen v myšlenkách a slovech, ale ve všem, co děláme, i v tom, jak to děláme. Víra se neprojevuje jenom návštěvou bohoslužeb, ba právě naopak, není pouze v tom, kolik lidí je v kostele a zda jsme tam my, zda se dostatečně modlíme a jsme dostatečně zbožní .. víra je přítomná v našem celkovém způsobu života (anebo není) – je patrná v tom, jakou jsme si zvolili obživu, v tom, jak jednáme s druhými lidmi, v tom, jak zvládáme obtíže života. V tom každodenním životě jsme ale vystaveni neustálému pokušení spoléhat se víc na sebe nebo na druhé lidi, než na Hospodina. Sami si chceme řídit přítok našeho štěstí, zabezpečit svůj život a život svých blízkých, přitom ale dobře tušíme, že spousta věcí není v naší moci, a tak jsme také v neustálém pokušení strachu – z budoucnosti, z druhých lidí. Někdy to, co nám chybí, očekáváme od druhých – že za nás něco, co nás samotné pálí a bolí vyřeší, že nám poskytnou to, co potřebujeme, no a když se to (hned) nestane, zlobíme se na ně. Když cítíme strach, závist nebo zlobu, tak si většinou myslíme, že za to mohou nepříznivé okolnosti anebo ten dotyčný člověk, kterého se bojíme, kterému závidíme, na kterého máme vztek. Ale strach, závist i zloba jsou v takové chvíli přece hlavně moje pocity – a jsou důležité ne proto, že mi ukazují, jak je ten svět kolem mě zlý a nespravedlivý, ale proto, že mi dávají najevo, co je v mém nitru za zlobu a bolest, takové pocity mě upozorňují na to, jak já sám (sama) jsem sešel/sešla z Boží cesty, z cesty víry, důvěry, moudrosti, lásky. Ukazují, že je tu něco, s čím se neumím vyrovnat a že patrně potřebuji změnu – pokání, změnu smýšlení, víc lásky, víc otevřenosti, naději … abych mohl/a jít zas dál a nechodil/a pořád dokola v začarovaném kruhu.
Církev je společenství těch, kdo se vydali za Kristem. Je to ale také společenství jako každé jiné. Přicházíme sem a každý máme za sebou jiný osud, každý máme své starosti, své naděje. Jsme si vzájemně více či méně sympatičtí, každý jsme také na cestě víry ušli větší či menší kus cesty. Každého také lákají jiná pokušení k tomu, aby z cesty odběhl. Někdy to vypadá až tak, jako bychom každý věřili jinému evangeliu. Někdy nedokážeme pochopit, proč je ten druhý tak jiný – což si vykládáme jako “divný, podezřelý, kdovíjaký …”. Ale zase – když toho druhého nechápu, není to vina toho druhého, ale je to moje cesta, moje zakletí v sobě samé/m, můj omyl – když si myslím, že můj pohled na druhého, na svět atd. je ten jediný správný a možný. Bratři a sestry, odlišnost není mravní kategorie. Když je někdo jiný, neznamená to přece automaticky, že je horší. Třeba nám ten někdo může zachránit život, třeba je na duchovní cestě dál a třeba nás prostě jen může takový člověk povzbudit a obohatit. Už jsme to mnohokrát slyšeli, ale řeknu to tu, byť to známe – chyby, které na druhém vidím, jsou zpravidla ty, které sám/sama také mám a s nimiž se nějak potřebuju popasovat. I svými pochybeními si vzájemně nakonec můžeme pomáhat na cestě životem.
Když se naše cesty potkají, můžeme se dohadovat, můžeme se hádat o tom, která ta cesta je lepší, kterým směrem se vydat, zda jít společně, nebo zda půjdeme každý svým tempem, můžeme si vzájemně pomoct nést břemena, můžeme se doprovodit, můžeme se na čas rozloučit. Církev končí tam, kde spolu ale nechceme už nic mít, tam, kde si vzájemně odepřeme pomoc, radu, tam, kde ztrácíme respekt k osudu, cestě a hledání toho druhého, tam, kde si osobujeme právo druhého ocejchovat a odepsat. Tedy jsme zase u toho: víra je důvěřivé spolehnutí se na Boží lásku – a ta se nabízí úplně každému. Když Boží lásku přijímám, je jí dost a dost, aby vystačila i pro druhé. To se v tom našem lidském společenství poutníků učíme, to se učíme na cestě za Kristem, v tomhle učení se si můžeme taky pomáhat. Přitom můžeme také s radostí a překvapením odhalit, že všechny ty rozdíly, které nás obvykle dráždí, jsou vlastně i požehnáním a obohacením. Každý má od Boha svěřené dary a schopnosti, které jsou důležité, každý je důležitý, každý je zajímavý a každý je hoden lásky. O sobě si to většinou myslíme, ba to i víme, tak se to učme vidět i u těch druhých, tak, jak to vidí i Bůh. Amen!