Kázání na 3.adventní neděli, 16. prosince 2018 v Brně, Botanická 1, Husův sbor
Texty: 1. čtení: Sof 3,14 | 2. čtení: Flp 4,4 | Evangelium: Lk 3,10
Bratři a sestry,
třetí adventní neděle se nazývá radostná, latinsky Gaudete. Její barvou je růžová, zapaluje se i svíce ve stejné barvě. Svíci se říká pastýřská a má vyjadřovat radost. Adventní období, jak se blížíme k Vánocům, získává teď už slavnostnější ráz, příchod Pána, největšího pastýře, je blízko.
V celém adventním čase si připomínáme dva příchody Ježíše Krista. Tomu druhému (na konci časů) věnujeme počátek adventní doby, kdy nás i zaměření biblických textů vede k myšlenkám na Poslední soud, vedle toho si máme též připomínat důstojnost člověka a naše povolání k péči o svět a dobro bližních. Druhá půle Adventu je zaměřena na bezprostřední přípravu na narození Ježíše Krista, na jeho první příchod. I proto se ta dnešní neděle nazývá radostná či “radujte se”.
Radost je ale potřeba hledat. Myslím tu skutečnou radost, ne zábavu a ne radost předstíranou, povrchní. Kde jí ale máme hledat, když se zdá, že vnější okolnosti a vlivy na nás vytvářejí spíš tlak, svět je víc a víc nepřehledný, mnohé končiny temné, zkrátka když na nás doléhá všechno jiné, než radost z toho, co vnímáme? Hledat radost je primárně potřeba uvnitř, v sobě, ve vlastním životě, až poté ve světě kolem nás. Radost je ovocem Ducha svatého. Člověk, který žije tzv. z Ducha, z jeho darů, v sobě může radost objevit. Žít z darů Ducha znamená mimojiné čerpat z toho, co mám k dispozici právě teď a z vnímání hodnoty takových darů.
Křesťanství nás možná někdy až moc naučilo orientovat se téměř výhradně na budoucnost, i ve věci naděje a nežít tolik to, co je teď. Třeba buddhismus dimenzi naděje vůbec nemá, buddhista vlastně nic neočekává a budoucnost je vztažena na teď. V buddhistickém učení není prostor pro touhu ani lpění, protože nejdůležitější a jediný skutečný je přítomný okamžik, uvědomění si ho. Křesťané jsou ale lidmi očekávání, bytostmi v pravém smyslu slova adventními. Problém je, že očekávání se sekularizovalo – očekávání nám vlastně splývá s nadějí na něco lepšího, na hojnost a stálý růst, na větší – hmotný – blahobyt. Zvykli jsme si naději spojovat víc či méně s materiální rovinou, očekávání lepších zítřků s tím, že se budeme mít lépe po všech stránkách. A mnoho z nás se v životě přesvědčilo, že i když se objektivně lépe máme, radost nám to mnohdy stejně nepřinese. Myslím tu skutečnou, vnitřní. Náhražkou za radost je zábava a její průmysl. Možná, že si někdy radost pleteme právě se zábavou. Zábava nastupuje všude tam, kde není skutečná vnitřní radost. Skutečná radost leží hluboko. Kde vlastně?
Nejhlubší radost se rodí z proměněné bolesti. Radost coby jeden z darů Ducha svatého je projevem svobodného srdce a k tomu je potřeba se vnitřně propracovat. K vnitřní svobodě. K vnitřnímu zpracování věcí, které k nám přicházejí, vstupují do našich životů, věcí, které pustíme do svého srdce a mysli, a které potřebujeme zpracovat. Leccos nás v životě zraňuje a zraněním se nelze vyhnout. To, co zažíváme, co vnímáme, co si pustíme do života, do srdce i do hlavy, potřebujeme zpracovat, ale ne tak, aby nás to zahltilo, ale tak, že žité propustíme – že jsme my sami propustní, a to směrem k Bohu. Přesně z takového prožívání tady a teď a dovnitř a ven se rodí skutečná radost, o které je i ta dnešní, třetí adventní neděle. Adventní zvěst o tom, že se máme radovat, protože Pán je blízko, může být nejen pokojem a radostí našeho srdce, ale skrze nás může i kus toho pokoje a radosti projít do okolního světa, tak aby v něm bylo radosti, svobody, světla a pokoje víc. Amen!