text: Jan 17, 17-19 – “Jednota v misii”
(kázání zaznělo i na ekumenickém modlitebním shromáždění v rámci Aliančního týdne modliteb 11.1.2019)
Sestry a bratři, bratři a sestry,
dnešní nedělí končí jedna z mnoha ekumenických akcí, mezinárodní Alianční týden modliteb, kdy se scházejí věřící z různých církví ke společným modlitbám. Napříč tématy vyvěrá jedno obzvášť silně, a to je touha po jednotě, smíření. Z praxe ale víme, že se to daří jen zčásti a jen někde a že ona jednota hodně závisí na konkrétních lidech a jejich přístupu.
Skladatel Marcos Vidal řekl: “Někteří věří v proroctví a jiní ne, někteří kážou víru a jiní lásku, jeden mluví jazyky a druhý lpí na ctnostech, ale svět hyne, aniž by viděl světlo.” Každý z nás jsme byli na svět posláni s konkrétním obdarováním, každý z nás jsme jedinečný, každý z nás chápe víru a duchovní život po svém, nelišíme se ovšem v jednom, a sice, že každého z nás Bůh stejně miluje a přijímá takového a takovou, jaký a jaká jsem. To dělení, kdy jeden věří v proroctví a druhý ne a jeden káže víru a druhý lásku, to tedy skutečně začíná až s tím, jak se dostáváme k sobě, jak se projevujeme navenek, jak uchopujeme svá obdarování. Tady přichází ke slovu ego, strach, ale i vůle něco prosadit, něčemu se dát, pro něco obětovat kus sebe, překročit vlastní stín. To, že jeden káže víru a jiný lásku, to, že jeden zpívá a druhý se modlí, to samo o sobě není špatně, naopak – každý, ať dělá to, do čeho dává srdce, to, v čem se cítí být jedinečný, povolaný a obdarovaný – důvod, proč “svět nevidí světlo a hyne, když každý dělá něco jiného” je jinde – a sice v tom, že my spolu často, namísto spolupráce a radosti z různosti darů a charakterů, začneme soupeřit a dívat se jeden na druhého podezřívavě, zle, jenom proto, že je jiný nebo jiná, že dělá to, co my jsme zvyklí nějak dělat, jinak … a nám hned naskakuje reakce strachu, obrany, sebeochrany, odmítnutí. Bylo by to k pousmání, kdyby to zároveň tolik nebolelo.
Mistr Eckhart, mystik přelomu 13. a 14. století říká, že stejně jako my jsme závislí na Bohu, Bůh je závislý na nás. Stejně jako do každého z nás vložil svojí jiskru, čeká, až my každý z nás tuhle jiskru objevíme v sobě a vložíme jí do společné boží mozaiky. Má to zase minimálně jeden háček – každý si tuto výzvu pro sebe vyloží jinak. Salesián Láďa Heryán třeba tak, že komunikuje s lidmi skrze rockové písně. A papež František třeba rozbouráváním přežitých církevních dogmat. A jak na to reagují křesťané – svědci a nositelé světla a lásky? Někteří nadšeně, někteří se modlí za jeho brzkou smrt. A pak má svět vidět Kristovo světlo, když my se chováme takhle …
Bůh nás prostřednictvím Ježíše Krista volá, abychom do světa nesli světlo, radost a lásku. Máme být světlem světa a solí země. Máme překonávat strach. Stavět mosty. První z těch mostů by ale, domnívám se, měl, na základě vědomí, že Bůh nás miluje a přijímá takové, jací jsme, vést do našeho nitra, k nám samým. Je totiž velký rozdíl v jednání člověka, který žije doslova mimo sebe, vyhýbá se setkání se sebou samým, a naplnění a smysl hledá ve vnějším světě, stejně jako potvrzení vlastní důležitosti a smyslu a člověkem, který čerpá ze svého vnitřního pramene, vnitřní síly, vědomí oné eckhartovské “boží jiskry”. Myslím, že to je vlastně nejefektivnější a svým způsobem jediná pravdivá misie, na které se navíc můžeme všichni stejnotit a ve které jsme uvěřitelní – když žijeme život, který je laskavý – k sobě, druhým, životnímu prostředí a světu kolem nás. Pak se totiž může stát, že začneme být pro druhé inspirativní, může být druhým s námi dobře. A možná nás budou chtít následovat, třeba nás začnou vyhledávat. Možná, že v dnešním tekutém maskovaném světě teď stačí, abychom byli upřímní a opravdoví v tom, co děláme, upřímní k sobě a také v tom, že necháme druhé beze strachu přijít – takové, jací jsou, s vědomím, že i v nich, stejně jako v nás, je přítomna boží jiskra, i když si to máme tendenci často nemyslet a naopak máme potřebu druhé přesvědčit o tom “svém” jediném pravdivém poznání a postojích. Možná, že to stačí, být sami sebou a překonávat strach z druhých. Možná, že to je ta nejopravdovější misie. Aspoň pro tuhle chvíli. Ta chvíle je koneckonců ta skutečně jediná, kterou opravdu máme. Amen!