1.čtení: 1Sam 3,2-5 | 2. čtení: 1Kor 12,4-12 | Evangelium: Jan 1,35-39
Bratři a sestry,
když první Ježíšovi učedníci uslyšeli slovo Jana Křtitele, šli a vydali se za Ježíšem a tohle rozhodnutí a tato cesta navždy změnili jejich život. První slova, která učedníci od Ježíše Krista slyšeli, byla: “Co hledáte? A co byste chtěli?” Je to otázka, která by se měla čas od času v životě objevit i pro nás, otázka, kterou bychom si měli pokládat v životě i my – co chceme a o co nám v životě vlastně jde?
Každý z nás ve svém životě někam směřujeme, něco hledáme, máme nějaké cíle, které se snažíme naplnit. Ať už se týkají rodiny, zaměstnání, studia nebo třeba cestování. Ale co bude potom? Co je pod tím vším a co to přesahuje? Chceme, aby náš život měl smysl, aby byl autentický, aby měl nějaký přesah, aby měl váhu v Božích očích.
Bible říká, že strom se pozná po ovoci. Když si uvědomíme, co je hlubinným smyslem života, je potřeba, abychom si na otázky “Co hledáme? O co nám v životě jde?” odpověděli opravdu upřímně. A stejně tak se ptali, když jdeme na cestě s Kristem – “O co nám jde?” A teď nemyslím, abychom si odpovídali podle toho, jak po nás chce dogma, církevní učení, jak po nás chtějí (nebo spíš my si myslíme, že chtějí) druzí, ale o co jde nám osobně? A jednáme tak? Je naše víra osobní odpovědí na povolání Kristem? Je živá? Dává našemu životu světlo a smysl? Jsou to dvě cesty, kterými v životě jdeme, anebo je to cesta jedna? V minulosti snad mohla být víra jednotlivce víc nesena vírou společenství, dnes jsme ale už v situaci, kdy musíme nést víru osobně, kdy každý z nás by měl být na cestě s Kristem autentický, protože jedině tak může do budoucna církev přežít. Tam, kde člověk upřímně hledá dobro, krásu a radost, poctivě i pravdu, tam je na cestě za Kristem. Učedníci se v Písmu také Krista ptají: “Kde bydlíš, Mistře?” Můžeme říct, že Bůh bydlí v liturgii, ve svátostech, ale často k nám také přichází zvenku a my bychom mu měli vyjít vstříc. Přichází třeba v lidech, kteří potřebují naší blízkost, v pronásledovaných, v chudých, v lidech, s kterým třeba nerozumíme, jsou jiní, jednají jinak, než jsme schopni přijmout – i v nich k nám přichází Kristus.
Jednou ze zásad křesťanského morálního učení je schopnost rozlišovat mezi činy obecně a jedním konkrétním činem a přiznat, že nemůžeme čin posoudit, aniž bychom znali to konkrétní, co toho člověka k jednání vedlo. Nevidíme do hlubin svědomí člověka, a tak nemáme právo soudit, co k činu člověka vedlo. Snad G.K. Chesterton poznamenal, že “církev zná všechna pravidla, ale neví, co se děje v jednotlivém lidském srdci.” To bychom si měli uvědomovat a před tím mít úctu.
Včera jsme si připoměli 50.výročí smrti Jana Palacha. Tomáš Halík v jednom svém kázání mluvil o tom, jak mnozí křesťané během Palachova pohřbu měli jasno o tom, že sebevražda je prostě hřích a že mladý student zbytečně zmařil svůj život. I dnes se názory na Palachův čin mezi lidmi různí. Mnohé, kteří byli v průběhu následujících let komunistické éry vyslýcháni a mučeni, Palachův čin ale zavázal – k tomu, aby na něj osobní statečností, nepopřením cesty pravdy, dobra, naděje a lásky, navázali – ne opakováním, ale tvůrčím způsobem. Strom se pozná po ovoci, už jsem to dnes jednou citovala – to ovoce může být skryté, může se urodit až za nějakou dobu. Proud tvořivého navazování je pro nás důležitý, je pro nás důležité kým a čím se v životě necháme ovlivnit, inspirovat – jak pro náš osobní život, tak pro život církve, pro život lidstva. Hledejme tedy především Boží království – teď a tady, tvořme jej skrze touhu jít po cestě naděje, víry, radosti, dobra a skutečné lásky – a to ostatní nám bude přidáno! Amen.