Kázání na 3.postní neděli, 24.března 2019, Brno Botanická 1
texty: Jb 13,20-28, Žd 10,16-18, Mk 2,18-22
Bratři a sestry,
oddíl z Markova evangelia se o půstu vyjadřuje docela neuctivě. Jedním z rysů Ježišovy zbožnosti bylo to, že příliš nedal na vnější předpisy a obřady – a to mu zbožní Židé neustále vyčítali, jako právě i v tomto případě. Ježíšova odpověď naznačuje, v čem se víra evangelia liší od jiných náboženství, založených na dodržování určitých předpisů. I pro Židy platilo, že půst může být přerušen na dobu svatby. Není přece možné se radovat ve společenství a zároveň trápit tělo odříkáním. Je-li tu tedy Ježíš, ten, který přináší radostnou zvěst záchrany a vykoupení, je čas radosti a nikoliv smutku, čas hodování a ne postu. Také odříkání jako oběť přinášená Bohu, jako zásluha, za kterou čeká zbožný odměnu, už nemá smysl, když jsme se dozvěděli, že Bůh naše oběti nepotřebuje, že dává své odpuštění a milost zadarmo, bez zásluh. Proč se tedy postit?
Tam, kde je Kristus, není čas na zbožné cviky. Kde je Kristus, tam je radost a tam je také docela samozřejmá ochota k oběti pro druhé, k sebezapření pro dobrou věc, ke sdílení všech Božích darů. A abychom měli jasno, Kristus je tam, kde se takové věci samozřejmě a radostně dějí. Kristus je tam, kam ho ve svém životě pustíme – aby zavedl nové pořádky, aby nalil nové víno do nových měchů. A docela logicky platí, že tam, kde panuje sobectví, strach, lenost, malomyslnost, je to známkou, že jsme Krista do svého života a do svého společenství nepustili, že jen marně zvenčí tluče na naše dveře, zatímco my si žijeme podle svých vlastních pořádků, které třeba mají náboženskou nálepku, ale my vlastně stále jen záplatujeme starou látku, zvetšelou, které už záplaty nepomohou, protože díru jenom zvětšují. Tam, kde Kristus není, tam je třeba půstu, je třeba pokání, proměny smýšlení a života. V té míře, v jaké nám Kristus chybí, s tím musíme něco dělat, musíme se sebou něco dělat, abychom mu nebránili. A nikdo není tak dokonalý, aby takovou možnost nepotřeboval.
Bůh po nás nechce nic nesmyslného. Nechce, abychom zvažovali, jaké se smí nebo nesmí v postní době jíst maso, jestli můžeme ryby, kdy se smí tancovat, smát se a kdy ne. Nechce, abychom dodržovali předpisy, kterým nerozumíme, jenom proto, že to někdo někde nařídil. Chce, abychom v sobě zkoumali, co nám brání Boží lásku a radost přijmout a vnášet do našeho života. Takových věcí může být mnoho. Pokud jde o minulost, minulost našich životů, je to především vina, nepřiznaná, neodčiněná, neodpuštěná vina, která nás dusí, která je jako závaží, které nás tiskne k zemi, brání radosti a svobodnému vztahu k druhým lidem. Může to být také křivda, domnělá nebo skutečná, zranění, které nám kdysi kdosi způsobil a které dodnes bolí, a pro které litujeme sami sebe, závidíme druhým, zdánlivě šťastnějším. Když se s křivdou nevyrovnáme, když neumíme odpustit tomu, kdo jí způsobil a přijmout sami sebe a svůj život jako Boží dar i se všemi omezeními, která máme, zase většinou zůstáváme bez skutečné radosti a svobody. Někdy skrytá vina nebo dávná křivda provázejí člověka celý život. Takový život je pak často smutný a smutek se šíří i kolem. Kolik nešťastných, věčně nespokojených lidí potkáváme??!! Kolik nespokojenosti a smutku kolem sebe sami šíříme? Ale i to dnešní poselství nám říká, že tomu tak být nemusí.
Slovo půst připomíná slovo pustit. A o to jde – pustit, opustit to, co nám brání v plném životu s Bohem, co brání radosti a lásce. Je třeba udělat něco nového. Nejen v duchu, ale skutečně – něco opustit, něčeho se vzdát, udělat něco, co prospívá. Pokud se na tuhle cestu vydáme, můžeme se taky přesvědčit, že Bůh své sliby plní, že nás opravdu má sílu proměnit, že nás může proměnit láska a že máme silu k tomu, abychom tak žili, vlastně podle Boží vůle 🙂 Amen!