text kázání: Moudrost Šalamounova 7,17-20
Bratři a sestry,
slyšeli jsme krásný text z knihy Moudrosti Šalamounovy. Šalamoun ji sice nenapsal, ale to těm slovům neubírá. Postava krále Šalamouna už tehdy a vlastně i dnes slouží jako archetyp moudrého vladaře. Zdá se, že takové spojení moudrý vladař bylo už od nepaměti něčím výjimečným a vzácným -vlády – a moci-chtivých bylo vždycky dost, sem tam se objevovali i moudří, ale ti se moc často k vládě nedostali. I dnes máme až moc politiků, ale moudré státníky nevidět.
Selhání vladaře má obvykle velké důsledky, jeho odpovědnost je velká, nároky na vládnutí také. Sedmá kapitola knihy Moudrosti je ponaučením pro vladaře, aby usilovali o moudrost, tak aby mohli rozhodovat dobře, s vědomím co nejširších souvislostí svých rozhodnutí. Pro Písmo je samozřejmé, že dobré rozhodnutí může padnout jen na základě poslušnosti Boží vůle, jen, je-li neseno láskou, milosrdenstvím a spravedlností, a počítá se tu s tím, že moudrosti se nabývá v modlitbě, ve ztišení a naslouchání. Ale náš dnešní text je zároveň pozoruhodně moderní důrazem na důležitost poznání empirického a rozumového. Protože v době a prostředí, kde kniha vznikla, v Egyptě v polovině prvního století před Kristem, se Bůh jevil vzdálený a zprostředkující, tak roli hrála právě moudrost, chápaná nikoli pouze jako duševní mohutnost, ale spíše jako Boží zprostředkující síla. Proto se tu klade takový důraz na poznávání Hospodina skrze jeho dílo – skrze pozorování a zkoumání Stvoření.
To opravdu vypadá velmi moderně a samozřejmě v tomto typu poznání jsme za dva tisíce let dosáhli takového rozmachu, o jakém se dávným lidem ani nemohlo snít. Ale jsme jim pro svou vědu a techniku nadřazeni? Mohli bychom být, kdyby naše empirické a rozumové poznání v průběhu staletí provázela rovněž moudrost. Ale ta se nám vytratila. Chybí ohled na souvislosti, ohled na milosrdenství a lásku, na obecné dobro, na šetrné zacházení s úžasnými Božími dary, s přírodním bohatstvím, tak abychom vše mohli předat i těm, kdo přijdou po nás.
Vnímáme, jak je ohrožen náš vnější i vnitřní svět. Ohromné bohatství, které lidstvo produkuje, ohromné schopnosti, kterými disponuje, přicházejí často vniveč, jsou z velké části vyplývány, zmarněny. Ničení planety pokračuje, zbytečného lidského utrpení ubývá jen velmi pozvolna, nerovnost roste, boje a války ničí celé regiony, statisíce lidí jsou na útěku a často nenalézají útulek.
Neseme to vědomí v sobě jako úzkost a strach, jako pochybnost o smyslu, jako bezmocný vztek nebo pokušení rezignace. Cynicky napadáme a vysmíváme se těm, kteří se pokoušejí něco dělat. Jsme často bezradní, co máme sami dělat. Jestli to, co děláme stačí? Máme adoptovat na dálku africké dítě? Třídit odpad? Kupovat fair trade a bio výrobky? Podepisovat petice? Demonstrovat? Přestat létat? Chránit své okolí před devastací developerskými projekty? Ubytovat člověka bez domova nebo uprchlíka? Apelovat na mocné? Protestovat? Jít do politiky? Jak máme vychovávat děti – aby se dokázaly prosadit v konkurenci, anebo aby se uměly dělit a spolupracovat? Nebo stačí, když se budeme modlit?
Potřebujeme moudrost. V našem textu se pozoruhodně vedle výčtu kosmických a přírodních jevů řadí nerozlišeně i poznání síly duchů a myšlení lidí, jako předpoklady moudrosti. Myšlení lidí – znamená i naše vlastní myšlení, touhy a obavy, možnosti a meze – to všechno poznáváme a učíme se moudře spravovat ve vzájemnosti – v otevřenosti a respektu, s odvahou odpouštět a o odpuštění prosit. Společenství je první krok k moudrosti a také je nutné proto, abychom obstáli ve zkouškách a střetech. Individualismus nic neřeší.
Znát sílu duchů znamená poznávat, jaké síly ovládají tento svět. Rozpoznávat kde je u díla přitažlivá síla nicoty, ničení a zmaru, pohrdání lidskými bytostmi. Rozpoznávat, kdy služba zlatému teleti, služba mamonu vyžaduje lidské oběti umírající hlady, na léčitelné nemoci, ve válkách kvůli ropě, lidi odhozené na smetiště jako nepotřebné kvůli strukturální nezaměstnanosti, kvůli barvě kůže nebo věku. To vše se často děje ve jménu svobody, zejména svobody trhu a jednotlivce.
Ale je třeba se také učit rozpoznávat ty druhé síly, které jsou často méně nápadné, média tolik nezajímají, síly milosrdenství, spravedlnosti, rovnosti, síly naděje, velkorysosti a lásky. Znamení naděje – tam, kde se lidé vzájemně podporují v solidaritě, sdílejí své síly a schopnosti, aby mohli pomoci těm, kdo jsou na tom hůř, vytvářejí nové způsoby hospodaření, které se nehoní za maximálním ziskem, ale jsou šetrné. Stovky milionů lidí se angažují pro zlepšení stavu světa, tam, kde žijí, ale i společně na planetě. Viděli jsme to třeba v pátek během klimatických stávek – u nás bohužel tolik ne, ale ve světě to jsou statisíce lidí. Víra a moudrost nás vybízejí k tomu, abychom nezaháleli. Hlasatelům konce světa Martin Luther prý jednou řekl – “i kdyby měl konec přijít zítra, zasadím ještě dnes svou jabloň.” A podzim je tu a s ním i čas sázení stromů, například. Amen!