text: L 18,1-8 – soudce a vdova
Bratři a sestry,
dnešní evangelijní příběh asi nemůže být symboličtější pro události, které se v posledních dnech a týdnech dějí ne až tak daleko od nás. Vojenské a násilné vytváření takzvané bezpečné zóny, které rozpoutal jeden národ na blízkém východě od nás na úkor národa druhého, s sebou, jako již tolikrát, nese mnoho nevinných obětí na životech. Zůstávají vdovy, vdovci a sirotci, lidé, kteří během chvíle přicházejí o své domovy a ještě hůře – o své blízké, a to díky krutému jednání a zájmům mocných. Lidi, kteří se znenadání, bez vlastního přičinění, ocitají v diametrálně odlišných životních podmínkách během velmi krátké doby, lidé, kterým se během chvíle otočí život vzhůru nohama. Je to stejné, jako když nám někdo nejbližší náhle zemře, odejde – život se nám během vteřiny může naprosto zásadně proměnit. A my jsme pak také ti první, kdo na to nějakým způsobem musí reagovat.
Vdova v časech starozákonních i novozákonních byla osobou, která neměla přirozeného zastánce. Byla zranitelná. Neměla ochranu manžela, ani společnosti, neměla prostředky pro obživu. Často vdovy raději volily sebevraždu, než aby žily životem s opravdu tristními vyhlídkami. Vdova v našem příběhu se ale aspoň dovolávala zastání, na to ostatně měla právo a mohla to pro sebe udělat, protože soudce rozhodoval o tom, kdo má pravdu. Slova „Zastaň se mne!“ bychom mohli přeložit také jako „pomsti mne“ nebo „učiň pro mne spravedlnost“. V kompetenci soudce, a také jeho zodpovědností, totiž bylo zasáhnout proti tomu, kdo z ženy učinil vdovu.
Celý příběh je velmi soudobý, současný. I dnes jsme svědky v mnoha ohledech ne dobře funkční justice. Spravedlnosti se také na mnoha místech lidé dovolávají marně. I dnes vnímáme různé zájmy mocných, těch, kteří by měli na svých pozicích, už z jejich podstaty, vykonávat službu pro druhé lidi, pro své bližní, ale namísto toho se snaží upevnit svou moc a společenskou prestiž, a to mnohdy doslova všemi prostředky, často proti lidskosti, a přesto všechno se vlastně ani nemusí bát o své postavení, o svou moc a zabezpečení.
Důležitým poselstvím dnešního příběhu je ale předně to, abychom my sami byli vytrvalí, abychom nevzdávali úsilí, nebo chcete-li “boj”, za spravedlnost, za pravdu a právo, abychom nepodléhali frustraci z nepravostí, které vnímáme, že se dějí – ať už nám nebo kolem nás. Abychom nevzdali úsilí a nenechali se strhnout “na druhou stranu”, i kdyby naším jediním snažením v danou chvíli měla být pouhá modlitba. Abychom se nenechali strhnout na stranu, kdy budeme jen nečinně přihlížet a mlčet k věcem, které se nám samotným nelíbí a o kterých si myslíme, že proti nim nic nezmůžeme. Evangelium dnes říká – vytrvejte, vytrvejte byť v sebemenším činnosti, v modlitbách, evangelium nás jinými slovy nabádá, abychom byli důslední, abychom i malou, ale vytrvalou cestou směřovali k tomu, o co nám jde. I modlitba je čin, je to úsilí, energie, myšlenka vyslaná do prostoru. Stejnou hodnotu může mít v tuhle chvíli třeba humanitární pomoc, ke které byť málem přispějeme, dopis, který napíšeme nebo petice, pod kterou připojíme svůj podpis. Ta hodnota těchto pro někoho možná nepatrných činů je i v tom, že ty věci nenecháváme být, že ti mocní, ač se nám může zdát, že jejich postavení je neměnné a neohrozitelné, dostávají vytrvalé signály, že o jejich činech víme a že ne se všemi souhlasíme. A nikdy dopředu nikdo nemůže vědět, co, jaký čin nebo která osoba, ať už dospělý nebo dítě, uvede do pohybu masu, která se pak už nedá zastavit a která ve svém výsledku sobeckého, nelidského vládce anebo třeba nevyhovující režim či vzorec chování, může nakonec o tu moc připravit.
Myslím, že to je nakonec hlavní vyznění poselství dnešního příběhu – abychom nezvdávali své úsilí a abychom byli vytrvalí a důslední, i když se nám třeba zdá, že se nic neděje, že naše energie přichází vniveč, že dané situaci ani nerozumíme, natož, abychom jí nějak mohli ovlivnit, a že i Bůh třeba tzv. mlčí. Není tomu tak, jen je potřeba tomu uvěřit a hlavně se nevzdat. Amen.