text: 1Tm 4,12–16
Bratři a sestry,
v Ježíši Kristu nám Bůh říká, že on sám není jiný, než lidství. Křesťanství se vyvíjí, stejně, jako se člověk ve svém životě vyvíjí, jako se vyvíjí i lidstvo, tak se proměňuje i forma víry. Aby se udržela kontinuita, je třeba měnit formu vyjádření v kontextu sociokulturních změn. Živá víra je cesta, je to proces, dění. Cesta k sobě, cesta k Bohu. To se nemění, ale mění se forma. Ta cesta s sebou nese i potřebu vykročit ze své komfortní zóny, nese s sebou mnoho nejistot a otázek. Určitě se shodneme na tom, že nejlépe nám bývá asi tam, kde se cítíme bezpečně, kde nemusíme řešit problémy, tam, kde jsou blízcí lidé, se kterými si rozumíme a můžeme si otevřeně, bez přetvářky povídat o tom, co nás trápí, i o tom, co nás těší. To jsou oázy na té cestě, chvilky oddechu a úlevy, kdy jsme v kruhu těch, kdo jsou nám blízcí svým pohledem na svět, svým postojem a celkovým nastavením. Nežijeme ale ve světě, který je ideální, na naší cestě nejsou jenom oázy a lehké úseky. A tak také dobře víme o únavě a stresu, o různých třecích plochách. Společnost, ve které žijeme, není zdaleka kompaktní celek, kde vládne pouze solidarita a soudržnost, ale existuje řada věcí, které do naší společnosti vráží klín. Lidé mají různé politické a společenské názory a ty, kdo se od nich svým pohledem na věc odlišují, považují leckdy za hlupáky. Býváme svědky vášnivých diskusí a tyto diskuse na mnoha rovinách přerůstají v otevřené hlásání nenávisti. Všechny činy nelidskosti začaly právě zdánlivě nenápadnými slovními útoky. Od slov není daleko k činům. Myslím si, že do téhle veškeré různorodosti můžeme a máme jako lid Kristův vstupovat tím, že budeme usilovat o jednotu lásky v rozmanitosti společnosti. Lidé různých životních cest, různého vzdělání, sociálního postavení i věku spolu mají žít ve vzájemné soudržnosti, podpoře a solidaritě. Pokusit se žít Boží království v tomto světě s sebou nese i strádání, pronásledování. Osobně angažovaná, živá láska je cestou k vnitřní síle, svobodě a pravdě. Často je to cesta trnitá. I o tom je ten dnešní úryvek z evangelia, který jsme zvyklí slýchat hlavně během Velikonoc. Teď 27.listopadu si budeme tzv. Červenou středou připomínat lidi, kteří jsou na celém světě pronásledováni kvůli víře. Otázkou zůstává, zda to, že je mnohde církev tupena a pronásledována, není odpovědí na její vlastní činy vůči lidem. Zda to náhodou není oprávněné? Vždyť jsme opět a často svědky toho, jak církevní představitelé některými svými postoji straší a zastrašují lidi, namísto toho, aby hlásali pokoj, odpuštění, pravdu a lásku, aby se pokorně a upřímně omluvili.
Četli jsme dnes v příběhu z Nového zákona, jak apoštol Pavel pověřuje mladého pracovníka Timotea, aby jej zastupoval v době jeho nepřítomnosti: „Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.“ A aby zabránil předsudkům kvůli Timoteově věku, neopomine připomenout: „Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý.“ Pavel Timotea vyzývá k tomu, aby svůj dar nezanedbával, neustrnul a aby byl jeho pokrok všem patrný. Timoteus něčeho významného dosáhl, ale stále je vlastně na startovní čáře, stále může a má jít dál a rozvíjet svůj talent. Stvrzovat svou víru a růst ve víře je nutné neustále. K tomu však potřebujeme také lidi okolo sebe, lidi, kteří nám dají prostor. Dát prostor druhým znamená jim důvěřovat. Takovou důvěru potřebujeme všichni, mladí i starší. A takovou důvěru nám dává i Bůh. Nestvořil nás jako loutky, dal nám samostatnost, abychom mu mohli důvěřovat jako děti a abychom zároveň cestou svobody a zkušenosti dospěli k opravdové lidské zralosti. Je proto naším úkolem, abychom své lidství a své křesťanství rozvíjeli. A křesťanství i lidství lze rozvíjet jen v úctě k rozmanitosti a zároveň ve vzájemné jednotě, která dokáže překonávat rozdíly věku, rasy, pohlaví, sexuální orientace, majetku, postavení i vzdělání. Amen!