Kázání na 4.neděli adventní, 22.12.2019
texty: Mal 3,1-3, 1K 4,1-5, Mt 11,2-15
Bratři a sestry,
pořád je ještě čas adventní, pořád je to ještě čas očekávání. Očekávání, hledění do budoucnosti, znamená vždy také nejistotu – co přijde? Nevíme, co bude, navíc – můžeme si být 100% jistí přítomností? Vždyť často teprve dodatečně poznáváme, jak se věci skutečně mají, kdo je kdo, co se v kom skrývá a co které události znamenají v životě. Často až zpětně vidíme, zda jsme jednali správně, moudře … Jednou z mnoha otázek, které nabízí dnešní text evangelia, je otázka, kterou klade Kristus zástupům ohledně Jana Křtitele. “Na co jste se vyšli ven na poušť podívat?” Proč jute vyšli? Proč jsme my does lady, v Husově sboru? V čem hledáme svou jistotu? Chceme vidět “rákos kývající se ve větru, chvějící se třtinu”? Chceme hledat jistotu v tom, co nás obklopuje, nebo sami v sobě? Nebo chceme vidět člověka oblečeného do drahých šatů? Potřebujeme autority, idoly, potřebujeme někam patřit? Nebo jsme přišli, abychom viděli proroka? Autoritu, která řekne, co je třeba dělat? Je lidské mít potřebu zaměřovat se na nějaký cíl, k něčemu se vztahovat, na někom lpět. K cíli chceme jít často rychle, bez soustředění se na cestu samu.
Prorok Jan Křtitel sed ve vězení a neví, jak to s ním dopadne. Asi tuší, že ne dobře, ale představit si, že jeho hlava skončí díky rozmaru princezničky na podnose? Víme, co se stalo. Víme, že Křtitel osvědčil svojí víru obětí života. V kontextu toho, co jsem říkala na začátku – o mrtvých už tedy lze mít jakous takous jistotu. Jan Křtitel byl ten, který odešel od lidí, aby byl blíž Bohu, ten, který se zbavil závislosti na pohodlí, zbavil se všeho zbytečného. Prorok. Ten, který znal Ježíše Krista. Kdo jiný, než Křtitel už by měl rozpoznat, zda s Kristem přichází všechno, co Bůh člověku na tomto světě, v tomto životě nabízí a dává? Ani on si však nebyl jist.
Jak si pak mime být jistí my, kdož tak málo riskujeme, často tak málo obětujeme pro záchranu – svou, někoho jiného, světa? Je to on? Je to ono? Je Kristovství ta pravá životní cesta? Nemáme spíš ještě čekat, hledat, vybrat si z té bohaté nabídky něco jiného? Lepšího? Nebo radši nečekat nic, kašlat na všechno a pouze život nějak přežít? Nejsme za hlupáky, když se snažíme o laskavost, lásku, překročení ega, když chceme, aby náš život měl smysl?
Jan Křtitel o Bohu nepochyboval, ani o Boží moci, o své víře, o tom, co stojí za oběť. Zcela jasně a zřetelně viděl, kde se děje bezpráví, kde je třeba pojmenovat zlo, kde pomoct. Uměl připravovat cestu, odhalovat dřeň. Ale co dál? Věděl, že na víc člověk nestačí. Věděl, že pro nápravu poměrů, pro příchod Božího království je potřeba něco víc. Nebyl si jen jist, jestli tesař z Nazareta je ta správná a úplná odpověď na lidská trápení, touhy, naděje a modlitby. Nebyl sám, kdo si nebyl jist. Ani učedníci, ani odpůrci si nebyli jisti, dokonce ani po Ježíšově ukřižování se to nezměnilo, jedni mluvili o vzkříšení, druzí nevěřili, a dneska to není jinak.
Zřejmě zprvu jen sám Ježíš měl jistotu svého vyvolení. Není to ale jistota a přesvědčení šílence, který si myslí, že je Napoleon. Ukazuje to odpověď Janovi – Ježíš neodpovídá “já jsem to”, ale ukazuje na to, co lze vidět za ním a kolem něj. Co se jeho prostřednictvím děje – lidé se uzdravují, mění, naplňují se tedy Boží zaslíbení, naplňují se lidské touhy, umenšuje se lidské trápení, děje se osvobození. Proto i ten nejmenší v Božím království je větší než nějvětší z proroků, Jan Křtitel. Do Božího království vstupujeme, když přijímáme Boží pomoc, když se necháme nést nadějí a moudrostí, které se demonstrují skutky. Měřítkem Božího království je to, když se děje něco víc, než se dá čekat jen z lidských sil. To, když se nám daří překonat své omezení, svůj strach, slabost, když dostaneme sílu k oběti, k uzdravení těla a duše. To, když za bolestí a zlem zasvítí nečekaně nabídnutá a uviděná cesta ke světlu, cesta světla, kde se služba stává radostí. Tam to je, tady to je – Boží království se děje, děje se Bůh. A tak konečnou destinaci určuje samotná cesta. Způsob, jakým se někam dostáváme předznamenává to, kam se dostaneme. Amen!