Půlnoční bohoslužba 24.12.2019
Text: L 2,8-14
Sestry a bratři,
možná, že vám taky připadá, že je letos té vánoční atmosféry a symboliky zase víc, než vloni. V obchodech je vánoční zboží pomalu od konce září, adventní trhy tady v Brně začaly víc jak týden před Adventem. Koledy, betlémy, poselství o lásce a pomoci lidem v nouzi – tohle a další nás už dlouho oslovuje a zaplavuje z mnoha stran. Můžeme si vybírat. A take se nabízí otázka – když je všude Vánoc plno, tak proč ještě někam chodit – do kostela, abychom slyšeli a viděli vlastně zase to samé? A přece jsme tu, navíc v noci. Asi proto, že vnímáme, že nestačí jen cítit tu vánoční atmosféru a kouzlo, ale že je opravdu potřeba někam jít, změnit místo. Josef s Marií se museli vydat na nepohodlnou cestu z Nazareta do Betléma a pak dokonce ještě dál, prchat před nepřáteli až do Egypta. Pastýři se také vydali na cestu – do Betléma, stejně jako tři mágové z daleké východní země. K vánočnímu poselství tak patří výzva k putování. Máme se jako ty biblické postavy vydat na cestu. Na cestu za tajemstvím, za Božím znamením, protože Vánoce jsou svátky tajemství. Když církev teprve někdy ve 3.století po Kristu určovala, kdy bude slaveno Ježíšovo narození, určila dobu zimního slunovratu. Tajemné ubývání tmy a sílící vláda světla jsou znamením lásky přicházející v Betlémě na svět. Pro pastýře se stalo tím podivuhodným znamením obyčejné novorozeně položené v plenkách do jeslí. Mágové viděli Boží znamení v jasné hvězdě. Všechno to jsou věci, které jiní přehlédli, nepovažovali za důležité. Čekali třeba něco daleko podivuhodnějšího. I my kolikrát čekáme nějaká znamení v životě, zázraky, čekáme, že se nám poodhalí tajemství některých událostí, situací, že se něco najednou změní, začne něco nového. Asi i proto máme rádi tu tajemnou atmosféru Vánoc – dlouho ukrývané a pečlivě zabalené dárky, vůni františků, svíčky, koledy. To všechno, co chystáme, s čím si dáváme práci, není jistě “jen kvůli dětem”, jak se říká, ale děláme to sami pro sebe. Možná i proto, abychom navodili atmosféru, kdy čekáme nějaká znamení, nějakou změnu, průlom “něčeho” do naší “všednosti”. Většinou se ale nic nestane. Atmosféra se postupně vytratí, jídlo se sní, nebo zbyde, že už ho pak ani nikdo nechce, dárky se rozbalí a po čase se stanou pouhými věcmi, které jednou vystřídají věci nové. A možná i naše srdce, naladěná na nějakou změnu, posun, se zase “uzavřou” a vrátíme se ke každodennímu kolotoči a ne-slavnostem. Asi jsme i takové Vánoce zažili, že se vlna převalila a nic se nezměnilo, možná se nám prostě jen ulevilo, že je to za námi. Ovšem – ta velká vánoční radost je tu připravena, ne mezi dárky a jídlem, ale je v nás, čeká, až jí dáme prostor, až vykročíme na cestu důvěry, lásky, provázeni božími znameními, která tu jsou, a to nejen o Vánocích. Kristus čeká, až pro něj budeme mít ve svém životě místo. Jak to udělat? Novinář a evangelík Martin Fendrych ve svém aktuálním komentáři na internetu píše, že nám vlastně na Vánoce vyhovuje zaměřit se na malé jezule, na Ježíška – miminko, jako symbol, který přináší radost, lásku a světlo, ale že nám to zároveň stačí, že se spokojíme s tím, co přináší malé dítě, nicméně v tu chvíli si zároveň nechceme připouštět to, co nám do života může vnést i ten velký, dospělý Ježíš Kristus, nechceme přijmout to, co nám nabízí, ale i to, co po nás žádá. A proto držíme malého Ježíška po dobu Vánoc na pomyslných kšírech, abychom ho po Vánocích, spolu s výzdobou, uklidili někam mimo dohled. Je to zajímavý úhel pohledu na Vánoce, který jistě stojí za promýšlení během následujících volných dní. A nejen to! Amen!