Boží hod vánoční, 25.12.2019
Texty: Iz 9,1-5.6/ Tt 2,11-14/ L 2,1-14/ J 10,10
Bratři a sestry,
když jde karavana pouští, putuje od studny ke studni a s sebou veze zásoby tak, aby vystačily k dalšímu prameni. I náš život je takovým putováním od pomyslné studně ke studni, hledáme zdroje síly a radosti, oázy, kde můžeme spočinout, odpočinout si a nabrat síly. Tahle místa nám pomáhají překonat těžké úseky na našich životních cestách. Někdy se taky vracíme ke starým pramenům – ty v sobě máme ve formě vzpomínek, ať už na lidi nebo události, na chvíle, kdy jsme v životě zažívali něco mimořádného. Potřebujeme ale také nacházet nové, současné zdroje, oázy, abychom mohli zase jít dál. To je vlastně smysl svátků. Svátek totiž může být oázou, časem občerstvení, odpočinku, ticha, radosti, hry, veselí … prostě něčeho, co nás nabije, posílí, povzbudí na další cestě. Právě sváteční dny teď prožíváme, ty nejsvátečnější. Každým rokem si připomínáme znovu a znovu příběh podivuhodného zrození. Docela prostého narození. Je to posvátný, svatý příběh. Jeho svatost nespočívá v tom, co a jak se stalo, ale významu, který ony betlémské události mají pro nás dnes. Pokud se nás týkají, pokud vnímáme, že se nás dotýkají, mohou pro nás být onou oázou, která nás posílí na další cestu. Svátek dělá svátkem právě svatost, posvátnost, vyjímečnost, jak už samo slovo naznačuje. Co to znamená – “svatost”? Co znamená o Vánocích? Je to ten posit, když se společně sejdeme u stolu, modlíme se, když zpíváme staré písně, když vstupujeme do kostela, ztišíme hlas, možná nás trochu mrazí v zádech z té atmosféry? Svatost je spíš jakousi novou pozorností, kdy vnímáme sebe i to, co je kolem nás, nějak jinak. Možná čekáme, že něco dostaneme, a jsme-li otevřeni, také se to děje. Dostáváme to, na co jsme nějak připravení, čemu jsme otevřeni. Celý náš způsob slavení ukazuje na připravenost něco dobrého dostat. Zažít hojnost. Mít alespoň na chvíli účast na tom dobrém, co život dává, alespoň na chvíli si zpřítomnit, vytvořit oázu. Víme dobře, jak je vlastně těžké připravit svátky, vytvořit sváteční atmosféru, skoro to nejde, protože pořád jakoby něco narušovalo ideál pohody, vytouženou harmonii a štěstí – stíny života, naše lidské slabosti – se nedají vymazat ani o Vánocích. Možná, že tohle někoho přivede až k rozhodnutí neslavit svátky raději vůbec. Ale co pak? Co zbyde? Šedý všední den? Prameny zasypané pískem, vyschlé oázy? Ježíš řekl: Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti. To je jistě pravý smysl Vánoc – nám se narodil spasitel a vykupitel, kníže pokoje. Narodil se nám, abychom měli život a měli ho v hojnosti. Možná, že jsme v této souvislosti někdy ještě příliš opatrní při slavení, že slavíme málo. Že jsme příliš skromní v očekávání dobrých věcí, které můžeme dostat. Je to daleko víc, ned dárky pod stromečkem nebo dobré jídlo na stole, co lze o Vánocích dostat. Ježíš moc nedbal na rozdělení dnů na dny sváteční a dny všední. Ne proto, aby svátky zrušil, ale spíš, aby zrušil dny obyčejné, všední 🙂 Každý den Vánoce, jako kdyby bylo jeho heslo. Neznamená to přestat pracovat a jen slavit. To by nešlo, ale myself se tam otvírat se denně posvátným zdrojům života, pramenům lásky tak, abychom se učili vnímat svatost, posvátnost každé chvíle, kterou žijeme z obdarování. Učit se žít vděčně, okouzleně a radostně, stále znovu překvapováni tím, co se Bohu zlíbí skrze nás konat dobrého …
Něco se stalo a děje se pořád. Můžeme být součástí toho dění, může se něco dít i s námi. Slavíme svátky, abychom měli podíl na tom tajemství, aby pro nás a nejen dnes platilo ono “nebojte se, hle, zvěstuji vám radost, která bude pro všechen lid – dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. Amen!