Kázání v rámci Aliančního týdne modliteb 6.ledna 2020

Promluva v rámci Aliančního týdne modliteb, Slovo života, 6.ledna 2020, Brno

Biblické texty: Př 12:12-22, Jan 1:1-14, Ef 4:25 

Citáty Komenského: „Ke všem buď vlídný, nikomu však nepochlebuj!” „Neříkej nic jiného, než jak to ve skutečnosti je.”

Sestry a bratři, bratři a sestry, 

co pro nás znamená „slovo“? Je ticho, je klid. Je ticho, je pnutí. Ať už z klidu, ať už z pnutí – z obojího se může zrodit, vytrysknout slovo, na obém se dá slovo postavit. Ale jaké slovo? Motta z díla Jana Amose Komenského pro dnešní zamyšlení zní: „Ke všem buď vlídný, nikomu však nepochlebuj!” „Neříkej nic jiného, než jak to ve skutečnosti je.” Tedy – slovo postavené na lásce, čerpající z Boží lásky k nám, nebo slovo postavené na strachu a potřebě hájit něco, co rádoby vlastníme? 

V dnešní době se toho namluví spousta. A nejsou to zdaleka jen vlídná slova. Mluví se, i když není potřeba něco říct, mluví se, aby se přehlušilo ticho, které je pro mnohé diskomfortní. Podle různých psychologických výzkumů se totiž například Američané cítí během rozhovoru nesví již po několika vteřinách beze slov, kdežto třeba Finové spolu klidně mlčí i několik minut, aniž by měli potřebu nějakými slovy ticho vyplnit. Říká se, že kvalita vztahu se dá poměřovat i tím, zda jsou spolu lidé schopní v pohodě a bez výčitek mlčet. Měli bychom si častěji připomínat moudrost “mlčeti zlato” – doma, ve sboru, mezi přáteli. Možná bychom pak snáz rozpoznali chvíle, kdy je skutečně třeba něco říct, podpořit účastným slovem. Kolik slov, která vám někdo někde řekl, jen aby přehlušil ticho, aby se něco řeklo, byste rádi pustili z hlavy, ale ona se tam stejně z nějakého důvodu drží dál? Domnívám se, že chceme-li přemýšlet o významu “slova”, zamýšlet se nad tématem “Jazyk, svět a média”, které na dnešní den stanovuje program Aliančního týdne modliteb, musíme se zamyslet i nad významem “ticha” a též nad naší lidskou “zvídavosti”, které, myslím si, bezprostředně souvisí s tématem “slova”, se snahou pojmenovávat dění a svět kolem nás. 

Zažila jsem ještě dobu, kdy nebyl internet, ani mobilní telefony a sociální sítě byly utkané ze skutečných, fyzických vztahů mezi lidmi, kteří se znali tváří v tvář. Dané slovo mělo díky omezeným komunikačním možnostem šanci platit i dlouhou dobu. Ne, nechci v žádném případě idealizovat minulost, byla to totiž zároveň doba, kdy člověk často slyšel větu “nikde venku to neříkej, nikde o tom nemluv”. Chci jen říct, že si uvědomuji, jak dnes, kdy je všude kolem nás spousta slov, která sdělují hromady a hromady informací a názorů, kdy tahle obrovská spousta slov, která si mnohdy protiřečí, nikam nevedou a člověka jen matou, v nás lidech „slovo“ úplně zdegradovala. Jak se vytratil význam, smysl, síla i hloubka slova a jeho závaznosti. Jak je potřeba všechno pořád přepotvrzovat, jak se nám asi jeví snadné si za svým slovem nestát, jen tak něco plácat, vždyť se to nakonec ztratí, zase něco jiného to přehluší. 

Žalmista říká: „Co Bůh řekl, to se stalo. Jak Bůh nařídil, tak vše stojí.“… Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo u Boha. To Slovo byl Bůh. Bůh se ztotožnil se svým Slovem tak, že se Slovo dalo do pohybu. To Slovo začalo působit a jednat a z myšlenky tvořit viditelné. Slovo bylo a je živé. To slovo se stalo tělem. Přebývalo mezi námi, abychom poznali a pochopili prapůvod myšlenky a její smysl. Bůh sám sebe zhmotnil, abychom byli schopni ho vnímat stejně, jako vnímáme fyzicky druhého člověka, svého bližního. Tak velikou a mocnou sílu mělo to prapůvodní slovo. To slovo se stalo tělem, abychom měli možnost Boha i jeho úmysl – proč svět a nás lidi stvořil – pochopit. To Slovo se stalo tělem, abychom poznali a pochopili i smysl nás samotných, abychom mohli poznávat, kdo jsme. 

Tím jak se „slovem“ nakládáme, tím ze slova mocného a silného – slova Božího, činíme opět slovo lidské – a bohužel mnohdy tak prázdné. Naše nakládání s Božím slovem vytváří v dalších lidech zkušenost síly slova. Ať už degradaci „slova“, nebo naopak povznesení “slovem”. Význam, smysl, hloubka „slova“ mohou lidi spojovat, ale i rozdělovat. Záleží na nositeli slova. Sám Bůh je nám v Ježíši Kristu příkladem, jak můžeme se slovem naložit. Bůh sám je bytostně ztotožněn se Slovem, které nese v sobě. Bůh, ani Kristus Slovo jen nevyprávěli, neomílali ho dokola, oni jím prostě byli. 

A to je to, co se po nás chce. Abychom „slovo“ jen nevyprávěli a neomílali, ale abychom se s ním ztotožnili, abychom se jím stali. Až teprve, když se staneme slovem, tak ono znovu nabere svou sílu a moc. Až „slovo“ bude skutečně v nás a my v něm, až se sami skutečně staneme autentičtí, pak „slovo“ ožije, bude činné, bude tvořit a oslovovat. 

Norský básník Jon Fosse napsal: “Je jedna láska. Ticho, které svým způsobem mluví, promlouvá a my máme možnost využívat potenciál, který je v něm ukrytý. Kdo nežasne nad touto mocí, ten se jí možná na druhé straně bojí. Nejasný strach z něčeho, o čem nevím, co to vlastně je.” Je to až existenciální rovina významu věty, že “na počátku bylo slovo, a to slovo se stalo tělem.” K poznání, co vlastně tohle znamená, se nedobereme přes kvanta dalších slov, ale skrze ticho. K tomu jednomu, počátečnímu “slovu” a jeho významu pro nás je potřeba se proposlouchat. Nechat to první slovo v sobě zaznít, uslyšet ho ve chvílích, kdy se vystavíme tichu, sami sobě, působení Boha. Slova nám v takovém objevování mohou pomoct, ale je potřeba neustále být “Božími dětmi”, až dětsky zvídavími, neobrněnými, ale otevřenými, abychom nerezignovali na možnost objevování, na možnost hlubiny, která je za těmi mnoha slovy, jimž jsme dennodenně vystaveni. 

Jestliže Jan Amos Komenský, a nejen on, toužil po obnově “věcí lidských”, jestliže nabádal k tomu, abychom hledali taková slova, díky kterým si budeme skutečně rozumět – jak sám říkal, abychom zušlechťovali naše jazyky tak, aby moudrost Božího království, kterou můžeme čerpat, byla z naší řeči patrná, rozumím tomu tak, že toužil po tom, abychom každý v sobě rozvíjeli poznání Božské jiskry, Božské lásky, abychom čerpali z vědomí, že jsme Bohem milovaní a přijímaní a aby tenhle náš stav mysli a hlavně srdce byl “kamenem úhelným” našich slov, která pouštíme do úteru, kterými oslovujeme ostatní lidi. Posuďme sami, zda a nakolik se nám to od dob Komenského daří či nedaří, nakolik tohle poznání umíme z církví komunikovat ven, ale i mezi sebou, nakolik takové vědomí žije mezi lidmi dnes. A zamysleme se i nad tím, zda je vedle mnoha slov v našich životech i prostor pro ticho, pro takové ticho, ze kterého k nám může promluvit ničím nezkalené, ryzí slovo – Boží láska, moudrost, velkorysost, víra a naděje. Amen!