Duchovní zamyšlení k 5.postní neděli (text z Janova evangelia – Vzkříšení Lazara):
Text o vzkříšení Lazara z Janova evangelia je patrně nejvýraznějším z Ježíšových činů a chystá nás na to, že Kristus nad smrtí zvítězí, že je to on, kdo překračuje všechny hranice a učí nás je také v jistém smyslu překročit. Ten text je o smrti, o tom, že smrt je či bude tématem každého z nás, je to ale i perikopa, která je plná naděje, její symbolika a poselství se nese v duchu oživování = osvobození. Nemusíme se nechat polapit strachem, co bude, neboť máme úkol – pracovat se sebou teď (a tím se vlastně chystat na to, co bude). Zvěst o Lazarově vzkříšení dostává ve světle událostí posledních týdnů další rozměr. U nás i ve světě jsme každý den prostřednictvím zpráv konfrontováni se smrtí v přímém přenosu. Náhle je ohrožení a konečnost fyzického bytí víc přítomnější, víc to vnímáme. Díky nouzovému stavu a doporučené domácí izolaci je v lidech zesílena obava o život, strach z nemoci, i z toho, co bude dál. Děje se něco neobvyklého, nepoznaného, a už to nás znejisťuje. Obvyklé únikové mechanismy nefungují, “nevykoupíme” se z toho. Vedle toho ale také zažíváme pozapomenuté, anebo až netušené, rozměry lidské pospolitosti, koncentrovaného spolubytí, radosti i nástrahy blízkosti. Řekla bych, že život je náhle hmatatelnější.
😉 Vnímáme mezilidskou solidaritu, obětavost mnohých a snad i to, že “jsme v tom všichni společně”. Přesto je mnoho pravdy i na tom, že “se rodíme a umíráme sami”. Do každé/ho z nás se jedinečně otiskne zrození, každý/á z nás se individuelně musíme popasovat s vlastní smrtelností. Současnost nás staví čelem k tomu druhému. Vzkříšení Lazara může být metaforou, jak naložit s faktem neustálé proměny života, s plynutím a transformací všeho bytí, je metaforou pro neulpívání a svobodu. “Panta rhei” – vše plyne, vše se mění. Tohle rčení známe, víme, že “nelze stoupit do stejné řeky”, ale jak často si v každodennosti svých rituálů uvědomujeme, že je tomu skutečně tak, že to platí? Vnímám teď z reakcí některých lidí jejich strach z toho, že se jim svět doslova mění před očima, obavu, že “nic nebude jako dřív”. Ano, mnohé se teď transformuje skutečně viditelně rychle a budoucnost ukáže, jak propojení v globalizovaném světě skutečně jsme a co s čím souvisí, stojí a padá. Ze dne na den jsme přestali mít možnost v jistém smyslu “kontrolovat” svoje životy – řídit si je sami, namísto toho se řídíme nařízením vlády a Ministerstva zdravotnictví. Opadla každodenní soutěž venku, teď se “pereme” a soutěžíme sami se sebou doma. Leckdo už to cítí jako “Lazarův hrob”, domácí ponorku, vězení s nejasným koncem. Ale skutečně se musíme děsit toho, že něco končí a něco tím pádem začíná, že se věci mění? Nebyli jsme za posledních třicet, čtyřicet let (když to vezmu z perspektivy svého života) svědky mnoha převratných změn? A žijeme dál … Ano, v mnoha ohledech to je a bude těžké – lecos pracně vybudovaného může vzít za své, existenční potíže se nám nevyhnou … Ale.
Příběh o vzkříšení Lazara posouvá naše nazírání toho, jak chatrné mohou být jakékoliv lidské jistoty, zdánlivě neměnná přesvědčení, hranice, naše soudy a mínění – pro Boží moc a lásku. Pro pomoc. Jinými slovy – co je pro člověka nemyslitelné, nepředstavitelné, je pro Boha možné. Tam, kde člověk nevidí cestu, tam, kde nás přepadá temnota, deprese, nejistota a strach, tam může a chce proniknout boží světlo, paprsek lásky a naděje. Apoštol Pavel říká – ožijte ze svého nitra a v tomto duchu oživte své tělo, buďte svobodnými…. a evangelium k tomu dodává – překračujte hranice, ty zdánlivě nepřekročitelné, které máte ve své mysli, ve svém srdci, ty které paralyzují vaše tělo, překonávejte hranice mezi sebou navzájem, oživujte, co je mrtvé a nefunguje – sebe, vztahy mezi sebou navzájem, odpouštějte, milujte, budujte mosty jeden k druhému, buďte svobodnými. Hledejte cestu. Dovolte si otevřít všechny ty zavřené dveře, kde nemáte odvahu, kde je temnota jak v hrobě, kde nemůžete dýchat ani se hýbat – dveře k lásce, dveře k naději, dveře k porozumění, dveře k odpuštění. Dveře do nejistoty. Ze síly slov, která Ježíš pronáší k mrtvému: “Lazare, pojď ven!” až mrazí. Pojď ven! (ano, zní to teď trochu komicky/ironicky, vím) – to je poselství pro každého z nás. Když nás svazuje úzkost, ve chvíli, kdy nás znehybňuje úzký prostor, tehdy, když jsme ve slepé uličce a nevíme, jak a kudy dál, když už nemáme sílu a rozhodnost k činu. Tak přesně do takové situace, kdy jsme někde hluboko, v depresi, smutku, zlobě…..tak Ježíš volá “pojď ven!” a otevírá svobodný prostor, vyvádí nás svým mocným hlasem z temnoty. Pojď ven, protože je tu pro Tebe nachystaná nová životní perspektiva, nový život, světlo a láska. Je tu cesta. Žít a zkoušet a pokoušet se znovu a znovu, neztrácet naději tam, kde se něco nedaří, znovu a znovu se nadechovat, i v dočasném vězení, zmrtvení. I o tom je víra, že to lze a že to jde.