texty: 1. čtení: 1Kr 19,9 | 2. čtení: Rim 9,1 | Evangelium: Mt 14,22nn
Bratři a sestry, sestry a bratři,
cesta víry učedníka Petra se všemi jeho výšinami i propady nás může oslovit, je velmi aktuální pro člověka 21.století, pro člověka hledajícího, protože Petr na vlastní kůži zažil různé polohy víry a duchovního života. Byl velmi horlivým člověkem, který se pro Ježíše doslova nadchnul, pro cestu s ním, pro jeho učení. Byl učedníkem, který v Kristu rozpoznal Mesiáše a veřejně to vyznal, ale zároveň vzápětí projevil i lidský strach, slabost, ve chvíli, kdy Ježíšovi rozmlouval utrpení – a dočkal se za to od Ježíše velmi ostrých slov – na Petrovu adresu padlo dokonce označení “Satane”. Anebo tehdy, když Petr Ježíše třikrát zapřel, ačkoliv se dušoval, že to by nikdy neudělal. Zkrátka a dobře – Petrův příběh je ve vztahu k Ježíši Kristu plný vzestupů, velkých gest a slov, upřímné víry, ale i zvratů, propadů, strachu o sebe sama. Petrův příběh odráží lidskou zkušenost, kdy i my lidé dneška jsme vystaveni na jedné straně touze někoho či něco následovat, od někoho se učit, jít v něčích stopách, na straně druhé se kolikrát pro něco či někoho nadchneme, ale zase, kolikrát dost rychle, zvolenou cestu opouštíme. Jsme v té touze po vedení křehcí, zranitelní, mnozí z nás bohužel i ve své zranitelnosti manipulovatelní. Bůh k nám neustále mluví, jenže zároveň k nám zaznívá i mnoho dalších hlasů ze světa a tak je potřeba, abychom pěstovali inteligenci víry, tak, abychom uměli rozpoznat, že k nám mluví Bůh a co nám to vlastně tiše sděluje.
Na Petrově příkladu, ale i na příběhu proroka Eliáše nebo apoštola Pavla, neboť tato čtení zde dnes také zazněla, můžeme vnímat, co asi od nás Bůh chce, a sice abychom s jeho pomocí “vyšli z pohodlí loďky” – abychom se učili zvládat a krotit různá pnutí, která nás táhnou tu či onde, abychom se učili ovládat bouře emocí, abychom se pokoušeli zkrotit nezřízenost a postupně na cestě životem směřovali k vyrovnanosti, ke ztišení a schopnosti slyšet Boží hlas ve svatyni našeho svědomí. Je potřeba, abychom se učili pracovat se svými hněvy a strachy, ale i s pohodlností, a my křesťané také s pocitem, že – slovy dnešního evangelia – jsme přece nikoho z loďky nevyhodili, a tak je vše v pořádku, jsme dobří lidé a stačí to. Nestačí. Ježíš se nás ptá na odvahu. Na odvahu vyjít z loďky ven, na odvahu a umění dávat tam, kde si můžeme ponechat, odpouštět tam, kde se nabízí možnost pomsty, prospívat tam, kde to nikdo třeba ani nevidí a neocení. Dnešní příběh nám říká, že Bůh je milující a má pochopení pro naše lidské slabosti, strach i pochybnost, ale že nám vedle toho všeho dává sílu toto vše překonávat. Je lidské, že si chceme Boží existenci nějakým způsobem potvrdit, ověřit. I Petr chtěl po Ježíši důkaz jeho mesiášství, a tak jej Ježíš vyzval k chůzi po vodě. Pro člověka spoléhajícího jen na sebe nemožné. Ale u Boha je všechno možné.
Sestry a bratři, důkazem Boží existence nejsou okamžiky, kdy by snad došlo k porušení fyzikálních zákonů, důkazem Boží existence jsou chvíle, kdy my sami, každý z nás, vyjdeme z pohodlí a bezpečí své loďky a vydáme se s důvěrou za Kristem. Kdy překročíme stín sebe sama, své vlastní ego. S očima upřenýma na Krista. Pak můžeme dělat zázraky, které mění svět – ale ne z naší vlastní moci a síly, ale díky Bohu. Když se dokážeme osvobodit od sebe, může skrze nás jednat Bůh. “Jsme živi, avšak již ne my, žije v nás Kristus” vyznáváme vždy po příjímání chleba a vína. Evangelium po nás chce, abychom svou víru osvědčili odvahou a důvěrou. Můžeme samozřejmě i odpočívat v loďce církve, dodržovat rytmus každonedělních bohoslužeb a bude nám to k dobrému pocitu stačit, ale mnohdy je také potřeba jít do vln, vyjít ven z bezpečí kostela, do světa, nad který se mnozí věřící cítí být povzneseni, do bouřlivých a nepředvídatelných vln. Petrův příklad nám ukazuje, že se nemusíme bát, protože i kdybychom měli pocit, že se v těch vlnách života venku topíme, Bůh má moc nás v Kristu zachránit. Amen!