1. čtení: Gn 50, 15-21 | 2. čtení: Řím 14,7-10 | Evangelium: Mt 18,21 – 35
Bratři a sestry,
žít v plnosti lze i díky schopnosti odpuštění. Praktikovat odpuštění znamená pouštět pryč to, co nás poutá a ovládá, od-pustit od sebe zátěže z minulosti, nebo třeba neustále se vracející pocity křivdy a hněvu, lítosti, zloby, všechno to, co nám nedá plně prožít přítomný okamžik, otevřít se cele životu. Neodpuštění a z něho pramenící zlé myšlenky, pocity a činy nás vtahují do spirály nelásky a mnohdy až násilí, touhy po pomstě. Text evangelia mluví o odpuštění finančních dluhů, ale nemusíme se ve výkladu držet doslovně tohoto příkladu. Myslím, že stěžejní sdělení tkví v tom, že je třeba odpouštět hodně, a to v různých, mnohdy hodnotově nesouměřitelných situacích. Umění odpouštět neznamená bagatelizovat vinu, ani si nechat všechno líbit a ještě nastavit druhou tvář. Již zesnulý emeritní pražský biskup Durchánek říkával “to, že je člověk křesťan, ještě neznamená, že musí být vůl”. Když nám někdo ublíží, nebo i vytrvale vědomě škodí, tak je logické, že takového člověka budeme chtít zastavit, budeme reagovat. Ne dělat, jakoby se nic nestalo a uvnitř toužit po pomstě, živit v sobě nenávist. Ani praktikovat, na dobu před Kristem sice pokrokový, ale pořád problematický, starozákonní princip “oko za oko” – to byl by celý svět patrně brzy slepý. Jinak. Máme se sami k sobě, k druhému člověku, k lidem kolem nás chovat tak, jako se Bůh chová k nám. V tomto smyslu platí, že jak Bůh mě, tak já Tobě, naopak neplatí, že jak Ty mě, tak já Tobě. A tak je odpuštění hlavně aktem smíření – je potřeba, aby viny byly pojmenovány, protože nepojmenovaná vina nemůže být pořádně odpuštěna. Odpuštění a smíření je mnohdy dlouhodobým procesem, protože je zároveň cestou uzdravování. Uzdravování na obou stranách, tedy i nás samých. Na dnešní text evangelia se můžeme podívat totiž i z toho úhlu, že se zde vlastně řeší vztah v rámci nás samých, odpuštění mezi duší a tělem člověka. Možná, že si říkáte, že to už je hodně alternativní výklad, ale vzpomeňte, jak často se mluví třeba o protivenství srdce a rozumu. V každém z nás je Boží jiskra, čistý pramen, naše duše touží po Bohu, táhne jí to výš a dál ke světlu, ale tělo tuhle jiskru mnohdy zháší, pramen kalí, je kolikrát slabé a podléhá různým pokušením. Je tak potřeba mnoho trpělivosti, soucitu a odpuštění v duši, aby tělo mohlo zase povstat, abychom mohli jít dál. Je potřeba i tady usilovat o smíření a jednotu. O přijetí sebe samých na všech rovinách. A tak je možné, že v podobenství o odpuštění Ježíš mluví i o sebe-odpuštění vůči naší křehké tělesnosti. Víme to všichni, že nejen naše duše, ale i tělo zasluhuje péči a ochranu, je to příbytek pro duši, je to nástroj, kterým můžeme oslavovat život, lásku a Boha skrze činy. Duchovní život je ale často spojován spíš s umrtvováním tělesnosti, s popíráním přirozených potřeb těla, s přeexponováním pouze duchovních potřeb na úkor těch tělesných, které jsou ale úplně stejně přirozené, jako ty duchovní. Mnohé velké postavy duchovního života zemřely předčasně na úplnou devastaci těla, třeba v důsledku přísných půstů anebo naprostého vyčerpání organismu. Židovský myslitel Martin Buber v jednom chasidském příběhu psal o tom, že kdo se postí, bude skládat účty jako hříšník, protože trýznil svou duši. Slova nejsou namířena proti půstu jako takovému, ale proti přílišnému půstu. Dále píše o tom, že každý člověk se má snažit získat trojí – lásku k Bohu, lásku k Izraeli (k člověku) a lásku k učení. A pak už není potřeba umrtvování (těla).
Uzdravování, smíření, odpuštění znamená tedy také ochotu učit se vtahovat do sebe různá pokušení, kterými bychom mohli ublížit, třeba i sobě, zkoušet se popasovat s tím, co nemáme zpracováno, neprojektovat to do druhých. Uvědomovat si naše stíny, slabosti, učit se s nimi zacházet, pojmenovat si je a přiznat. To, co v sobě potlačujeme, to, za co se třeba i stydíme, to, s čím si nevíme rady, tak možná často projektujeme na druhé, někdy druhé dokonce díky tomu démonizujeme a pak se světem a našimi bližními také podle toho bojujeme. Mnohdy ale vlastně bojujeme se sebou samými, se svým neodpuštěním. A tak spirálu zastaví jen ten, kdo má odvahu si říct “co není přijato, nemůže být uzdraveno”, ten, kdo zvládne díky tomu temné věci prosvětlit, ten, kdo je ochotný odpouštět a hlavně “milovat Boha a milovat bližního svého, jako sebe sama”. Je to cesta neustálého učení se, ale je to cesta, která má smysl. Amen!