Text: Mt 20,1-16
Sestry a bratři v Kristu,
dnešní podobenství nás zavádí k majiteli vinice, který shání dělníky, aby na ní pracovali. Vypravil se kvůli tomu do města, najal dělníky a domluvil s nimi také honorář – jeden denár. Pak přicházel během dne znovu a znovu a pořád hledal další a další dělníky. S nimi už přesnou částku za práci nedomlouval, ale řekl jim, že jim dá to, co je spravedlivé. Kdyby nám někdo odpověděl, že dostaneme za práci, co je spravedlivé, asi bychom byli překvapení a možná ne moc spokojení, protože v práci přece chceme vědět jasně, na čem jsme. Hospodář pak šel do města ještě i hodinu před koncem pracovní doby a oslovil i ty, kteří tam zřejmě celý den stáli a čekali, protože je dosud nikdo na práci nenajal. U nich už hospodář nedomluvil vůbec žádnou odměnu předem. Těm prvním slíbil denár za den práce, dalším to, co bude spravedlivé. U těch posledních vůbec nic.
Nastal večer. Bylo po šesté a konečně „padla”. „Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním“ říká hospodář správci. Kdyby začal od prvních a vyplatil jim, co jim slíbil, tak by možná odešli a ani se nedozvěděli, jak to dopadlo s těmi posledními. Jaké bylo ale překvapení a zklamání těch, co pracovali celý den, když dostali pouhý slíbený jeden denár, stejně jako ti, co pracovali jen chvíli. Samozřejmě, že se ozvali: „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro“. Cítili se ukřivdění. Sice dostali přesně to, na čem se s hospodářem domluvili, ale byli pobouřeni tím, že někdo jiný si dovolil dopadnout stejně dobře jako oni, ačkoliv si to podle jejich přesvědčení nezasloužil. Řekněme upřímně, necítili bychom se na jejich místě úplně stejně? Hospodář těmto „ukřivděným“ dal dvojí vysvětlení. Nejdřív se hájil tím, že se vůči nim nijak neprovinil: „Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi!“. A dále říká: „Chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si snad se svým majetkem udělat, co chci? Nebo Tvoje oko závidí, že jsem dobrý?“.
Ve výsledku jednal hospodář spravedlivě se všemi. Ježíš tímto podobenstvím posouvá význam chápání spravedlnosti. Boží vnímání spravedlnosti je v něčem jiné, než jak to míváme nastaveno my -> spravedlivé by podle nás asi bylo, kdyby ti, co pracovali kratší dobu, dostali méně. Hospodář ale dal i těm posledním denár jako těm prvním. Z jednoho prostého důvodu: Chtěl, aby se všichni měli stejně dobře. Očima lidské spravedlnosti je dobré odpočítat mzdu podle odpracovaných hodin. V Boží lásce a milosrdenství je ale spravedlivé dopřát i tomu poslednímu stejné dobro jako prvnímu. Otázka je položena mezi řádky i v textu evangelia, a zní, proč se z toho nedokážeme pořádně radovat? Proč máme potřebu neustále počítat, srovnávat? Dělníci, kteří pracovali od rána, nepochopili hospodářovy pohnutky, jeho srdce. Nechtěl jim nijak ukřivdit. Jeho spravedlnost je štědrá, milosrdná a přející. Zamysleme se nad tím, jak bychom dopadli, kdybychom chtěli jít pouze podle pravidel přísné spravedlnosti? Kdo z nás by se nakonec dostal do Boží náruče, kdyby Bůh měřil jen podle měřítek lidské spravedlnosti, kdyby nám měřil podle toho, co jsme my sami dali? Bůh je spravedlivý, ale je také milosrdný a milující, je tu pro všechny.
Ta vinice, obraz hospodáře, který hledá dělníky, je obrazem Božího království. Šanci má skutečně každý. Ten, kdo přichází do práce „ráno“, i ten, kdo přichází až „večer“. Pro každého je tu Bůh i se svou blízkostí. Plnost je tu pro všechny. Podobenství končí slovy: „Tak budou poslední první a první poslední“. Není důležité kdy přišli, ale že přišli. Toto podobenství nás tak učí nelámat nad druhými lidmi hůl. Nikdo neví, kdo kdy může zaslechnout Kristovo volání a přijmout je. Na nás je být solí země a světlem světa a radovat se z toho, když vidíme, že jsme mohli přispět a někoho inspirovat na cestě, jakkoli pozdě to může z našeho pohledu přijít. Podobenství nás taky vede k velké radosti z toho, že je Bůh milující, dobrý, milosrdný a štědrý. Tuhle radost máme dávat dál a snažit se být taky takovými. Přejícími, ohleduplnými. Stačí se ale podívat, na čem všem se dokážeme mezi sebou štěpit na dva tábory. Myslím, že nás podobenství může vést i k úvahám nad tím, že naše vnitřní síla, odvaha k činům a hlavně k lásce, pramení z toho, že už jsme na té pomyslné vinici, že už nečekáme, až si nás hospodář všimne – tohle vědomí kéž nám dává odvahu k činům v této nejisté době. Žijeme z Boží milosti a lásky a za to můžeme společně poděkovat. Amen!