Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…
V dušičkový večer, rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše, při nich za dušičky.
Poslední již svíce, zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.
(lidová modlitba)
text: Mt 23,1-12
Sestry a bratři,
Památku zemřelých si lidé připomínají od roku 998, kdy se opat z Cluny – sv. Odilo – pokusil pokřesťanštit starší tradici připomínání zemřelých. V klášterech mniši a poté i mnišky žili tak, jako kdyby byli vesměs nezávislí na tomto světě, na jeho lákadlech a vlastně tak vytvořili most k věčnosti, když realizovali v praxi myšlenky radikálního křesťanství a vyjádřovali svobodu vůči tomu, co člověka poutá k tomuto životu. Z Cluny se praxe rozšířila postupně po všech benediktinských klášterech a poté dál. Naší připomínku svátku Všech svatých a dne Památky zemřelých v letošním roce víc, než kdy jindy, umocňuje nelehká situace kolem nového typu koronaviru. V už tak pro mnoho lidí náročné době – čase podzimu, nedostatku světla, nevlídného počasí – kdy leckdo snáz propadá depresím (a ponechme teď stranou ještě nově se přidruživší obavy o budoucnost, zaměstnání, přírodu …), jsme konfrontováni s konečností života, s věcmi “posledními”. O každé kultuře a civilizaci hodně vypovídá to, jak se vypořádává s tajemstvím smrti. Když jsem byla touto dobou před deseti lety v Latinské Americe, kde je nyní jaro a vše kvete a bují, překvapilo mě, jak barevné jsou tam hřbitovy, jak hroby hrají pestrými barvami a výzdobou. A jiný je i styl, jakým se připomíná Památka zemřelých – celé rodiny se s vínem a sladkostmi scházejí u hrobů, kde se veselí a radují, protože jejich blízcí jsou již “doma” u Boha. U nás chodíme na hřbitovy ve vší vážnosti a pietě, lecos je zde zakázáno, a tak tiše vnášíme k hrobům blízkých mihotavá světýlka svíček a květiny. Jsou to světýlka naděje. Naděje, která přesahuje přes hradbu smrti. Tahle naděje se pro věřícího člověka opírá o Ježíšova slova “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.” Ale jistě ne každý je dnes ochoten se o tato slova opřít, ne každý jim rozumí nebo chce naslouchat, a tak je otázkou, zda v dnešní kultuře a stylu života nacházíme něco, o co se v otázce přijetí smrti, jako součásti života, můžeme opřít tak, abychom se dokázali vyrovnávat se strachem, který smrt a konečnost provází. Tvoříme zde na Zemi jednu velikou provázanou lidskou síť, síť vztahů, blízkosti, pomoci a naslouchání. Na mnoha místech a mnoha činy je ta síť našimi skutky porušená, ale nikdy zcela nezanikne, stále a stále se obnovuje, s dalšími a dalšími lidmi, kteří přicházejí na svět. Jsme součástí té sítě, každý se svými schpnostmi a dle svých možností, každý jedinečně. Vždy je někdo vedle nás, někdo nablízku. Filosof Gabriel Marcel psal o existenci takové lásky, která našimi ústy jako kdyby říká druhému, našemu bližnímu: “Miluji Tě, Ty nezemřeš.” Láska je silnější, než smrt a my s sebou ve svých životech neseme vzpomínku na naše blízké, kteří už nejsou s námi. Na ty, kteří byli, každý ve své době, součástí lidské sítě vztahů, ale dnes už tu fyzicky nejsou. Žijí dál v nás, v našich činech, jako inspirace, jako vzpomínka, jako posila. I my jednou budeme odcházet, dřív či později, možná krátce, možná ale budeme mít dost času se připravit – ví teď Bůh – už teď je jisté, že bychom měli žít tak, aby i na nás druzí rádi nejen vzpomínali, ale aby nesli i něco z našeho života, naší památku svým životem dál. Dnešní evangelium mluví o farizejích a zákonících, kteří jen mluví, ale podle svých slov nejednají. Ano, jistě se dá životem proplout i v pokryteckém modu, ale většinou jsme dřív nebo později prozrazeni, anebo nás takzvaně hryže svědomí, a u Boha, tam se už vůbec žádné pokrytectví neschová. Jednou budeme vydávat svědectví o svém životě před Boží tváří. Pro někoho je tahle představa pohádkou, ale pro člověka věřícího je to naděje. Naděje na radost v Otcovské náruči, naděje, která může mít klidně podobu naší nejhezčí životní vzpomínky, kdy jsme se opravdu cítili blažení – i tak může vypadat naše “věčnost”, stav, ve kterém budeme, až opustíme pozemský život. Věčný život je životem v plnosti, který začíná v setkání s Kristem, jenž k nám vstupuje skrze naše otevřené srdce. On je v nás i uprostřed nás a uvádí nás do plnosti života, která relativizuje i finálnost smrti. Kristus nás vede ke světlu a i my dnes přejeme Boží světlo a lásku těm, kteří nás předešli a mají zkušenost, kterou my zatím nemáme. I my ale jednou budeme tam, kde jsou někteří naši blízcí, kde jsou celé generace a zástupy. A tak pozvěme toho, který má klíče od života a smrti, aby nám daroval plnost a tím i život věčný. Amen!