text: Ž 18, Mt 25, 1-13
Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.
Bratři a sestry v Kristu,
filosof Edmund Husserl mluví o chvílích soustředění, kdy můžeme vnímat, jak jsou tu ti, kteří nás předešli do Božího království, s námi – symbolicky nám hledí přes rameno a sledují, co činíme. Jsme v situaci, kdy mnohé jímá nejistota ohledně vlastní existence, i stran budoucnosti obecně, a tak se vracíme k tomu, co bylo. Venkovní ruch je nyní vesměs zapovězen, čas nám daný lze uchopit i jako dobu pro větší soustředění se dovnitř. Možná je tu čas příprav, čas bdělosti. Na co, k čemu?
Listopad je měsícem, kdy se v liturgickém roce dostáváme na jeho konec a můžeme se ohlédnout, co je za námi, kam jsme došli – třeba v horizontu od loňského Adventu dosud, jak si “stojíme”, jak jsme naložili s “hřivnami”. Závěr církevního roku je doba, ve které se symbolicky prolíná minulé, konečné a budoucí, otevřené, s nadějí, že opět přijde světlo, nový život – blíží se opět adventní čas. Přímo na dnešek také připadá 400. výročí bitvy na Bílé Hoře, která se pro mnohé stala na celá staletí symbolem temnoty, útlaku, netolerance a rozdělení, ale je potřeba říct, že v důsledku náročného období se také posléze stabilizovala společnost a lidé promítli své umění a dary do epochy baroka. I tato dějinná událost ukazuje k jednomu – že procházíme neustálou proměnou, že čas nedostatku střídá čas hojnosti, že je potřeba, abychom byli bdělí ke znamením doby, a také, že tvoříme společenství, které nezná hranic. Fungující komunita je to, co potřebujeme stále, i dnes, síla společenství, která se může projevit v dobrém i ve zlém. Když jsem sloužila v Praze na Břevnově jako farářka, každoročně jsme se v ekumenickém společenství scházeli v klášteře komunity Venio na Bílé Hoře, který vedou sestry Benediktinky, právě v tento den, 8.listopadu ke společným uzdravujícím modlitbám – směrem ke smíření s minulým a s prosbami o naději pro to budoucí. I v letošním roce, kdy v důsledku pandemie koronaviru prochází lidstvo jako celek, bez ohledu na národnosti nebo společenské postavení, temnou zkušeností smutku a úzkosti, strachu a nejistoty, samoty a beznaděje, se sestry chtějí společně modlit a na dálku propojit všechny, kterým současná situace není lhostejná. Jan Patočka takové smýšlení nazývá „solidaritou otřesených“, Žalmista zpívá o tom, že “Bůh září do lidských temnot”. Teď, více než jindy, potřebujeme světla naděje, abychom vyjádřili, třeba skrze zapálenou svíci, touhu po uzdravení svých blízkých, po uzdravení vzájemných vztahů i celé planety. Nevím, jestli kdy byla doba, aby se lidé ve společnosti nebrodili bahnem populismu, demagogie a až nenávistné rétoriky, která měla/má za cíl ochránit jednu skupinu lidí (nebo národ) proti jiným/druhým/cizím … a různým, víc či méně domnělým, hrozbám. Strach přiživují ti, kteří se možná cítí být bojovníky ve jménu národa, případně ve jménu některých skupin, oni sami ale postrádají umění skutečných mistrů. Těch, kteří vědí, že aby bylo člověku v životě dobře, je potřeba umět nabrat výšku. Tu duchovní, ryzí, především. Potřebujeme “trojjedinou formu otevřenosti – naději jako otevřenost vůči budoucnosti, víru coby otevřenost vůči tajemství Boha a lásku jako otevřenost vůči tajemství člověka a Boha zároveň.” (T.Halík) Vnímáme, jak je náš život zranitelný, jak se v něm neustále prolínají světlo a stín. A proto je třeba se, krom jiného, cvičit v bdělosti. I o bdělosti hovoří dnešní evangelium. Přenesme se v myšlenkách na svatbu, kdy se čeká na příchod ženicha (Ježíše). Jak to na svatbách chodí, všechno se protahuje. Důležitou roli mají v příběhu družičky, protože mají ženichovi dělat doprovod a svítit. Deset družiček – pět pošetilých a pět rozumných. Pošetilé si vzaly olej jen do lampy, a ten olej jim postupně docházel. Nepočítaly s tím, že by se někde čekalo. Ty moudré si naopak vzaly i do zásoby, aby mohly olej doplnit, noc je dlouhá a kdo ví, co bude? A čekání bylo skutečně dlouhé, všechny z toho čekání usnuly. Až uprostřed noci je vzbudil křik, že ženich už je tady. Nejdřív dlouhé čekání a potom rychlost, akce. A zatímco ty pošetilé na radu rozumných shání olej někde v noci po kupcích, průvod se mezitím dostal na místo svatby. Dveře se zavřely. Celý příběh končí docela smutně, protože těch pět družiček se už na svatbu nedostalo. I když prosily a rády by dovnitř, tak od ženicha přes dveře slyšely – neznám Vás!
Bděte tedy, neznáte den ani hodinu, ve kterou Syn člověka přijde. Co nám má příběh říct? Ženich přichází do naší temnoty jako světlo, a my máme možnost se k němu se svým světlem přidat, ale musíme nějaký čas čekat a nevíme jak dlouho – a může se stát, že usneme, zaspíme, protože nedokážeme být tak dlouho bdělí. Může to být celé obraz našeho života, víry v Boha a očekávání na něj, až přijde. Čekání může být dlouhé a únavné. Proto je potřeba, abychom teď v čase, který mnoho lidí vnímá jako náročný, temný a možná neví, jak se posílit, kde vzít naději, světlo, abychom se obrátili dovnitř, k vnitřním, možná ne úplně viditelným zdrojům světla, a abychom jej kus také vynesli ven – druhým. A nezapomeňme (v tom je víra), že Kristus přichází nejen v tom, co si můžeme naplánovat a co jsme si nachystali, ale právě v tom, co je nečekané, co se děje mimo náš plán. Amen!