Kázání na 4.adventní neděli, 20.prosince 2020

liturgic cyklus B, evangelium Lukášovo

Bratři a sestry, 

evangelium pro 4.adventní neděli je příběhem hluboké důvěry. Marie vyznává: “Hle jsem služebnice Páně, staň se mi podle Tvého [andělova] slova.” Představme si situaci, kdy se nám zjeví anděl a něco nám řekne, něco zásadního. Jak bychom v té situaci reagovali? Řekli bychom to někomu? Mysleli bychom si, že jsme měli jen nějaké vidění? Nechali bychom si vše pro sebe a čekali, co se stane, zda se slova naplní? A jak si vlastně představit anděla, o kterém se zmiňuje Lukášovo evangelium? Jakkoliv jsou určité věci otázkou víry, tak představovat si anděly jako okřídlené bytosti obývající svět na pomezí fantazie, které se zjevují tu a tam vyvoleným, aby předali důležité zprávy, je v dnešní době i pro věřícího člověka poněkud “mimo mísu”. Ale označení “anděl” nám tak cizí není, vždyť “andělem”, navíc “dobrým” se dnes může stát kdokoliv z nás, dobročinná organizace Dobrý anděl to umožňuje – pomáhat těm, kteří pomoc potřebují a sami na ní nedosáhnou. Ač andělé, jsme to ale pořád dál jenom my, lidé, se svými radostmi i slabostmi a nedokonalostmi. Jenže oni bibličtí andělé, o kterých se v Bibli píše, to je něco jiného, oni nosí důležité zprávy, a tak bychom je mohli přirovnat k myšlenkám, k tomu, co k nám přijde, co nás napadne “zhůry“, ne jako konstrukt naší mysli, ale tak, že prostě náhle “víme”. Myšlenka nás s jistotou navštíví, a tak to prostě je. Je tak silná, nutkavá, že prostě není pochyb. Andělská myšlenka, něco, co je nám doslova sesláno z nebes, od Boha. Andělé přinášejí do světa Boží radost, Boží lásku ke světu, k nám.

Jsme na sklonku Adventu, v době ticha, vnitřního ztišení, a tak máme i možnost, ba bych řekla, že je to až nutnost, abychom se zamysleli, odkud k nám myšlenky přicházejí. Jsou to konstrukty naší mysli, našeho omezeného světa, či v sobě bděle strážíme ono místo, kde je, jako v domě, otevřeno pro Boží příchod? Jsou to Boží dary, poselství andělů, které nám přináší do života světlo a otevírají cestu k Bohu? Jsou různé cesty, jak přistoupit ke smyslu dnešního textu, k onomu podobenství. Víra, duchovní život, poselství “zhůry” – to vše nám do života přináší novou kvalitu, projevující se i tak, že si uvědomujeme a “vidíme” v životě zázraky, vnímáme poselství “andělů”, žijeme z “darů Božích”, čerpáme z “inspirace zhůry”. Kdykoliv bychom mohli jednat jen a jen podle sebe, podle diktátu světa, který chce být sám v sobě uzavřen, ale zachováme se jinak, otevřeněji, důvěřujíc. Logika světa říká “to bych byl za blázna” (kdybych mluvil o zjevení andělů), “co by tomu řekli ostatní” (kdybych snad chtěl/a Božímu hlasu důvěřovat). Ale my přece máme nést do tohoto světa něco jiného, Božího a s důvěrou se učit překračovat to, co je z hlediska lidského možné. Duchovní život je druhem umění, kdy se můžeme na věci a události podívat z překvapivě jiné strany, z jiné perspektivy, nezvykle, možná “bláznivě”.

Bůh k nám přichází jako výzva, jako možnost. A pokud se ujmeme toho, k čemu nás Bůh vyzývá, co nám “zvěstuje” třeba i skrze “anděly”, tak je Bůh s námi, ať se děje, co se děje. I proto anděl říká Marii ono “neboj se”. Skrze víru a důvěru izraelské dívky našel Bůh místo, kudy může vejít do světa a i k nám. K čemu by byl Advent, k čemu by byly Vánoce a Ježíšovo narození v Betlémě, když by se Ježíš nenarodil i v našem srdci? Tak, jako na počátku bylo slovo, tak i lidstvo, jednotliví lidé, my vychází/me vstříc Božímu slovu – a v Lukášově příběhu se tak děje skrze dívku, která říká “ať se mi stane podle Božího slova” a neohlíží se na své představy, plány, myšlenky, kalkuly, na svůj lidsky omezený svět. Otvírá se tomu, co k ní zhůry přichází. Otevřenost, důvěra, vydanost, touha – skrze tyto atributy (a jistě mnohé další) vchází do našeho života Boží plodná síla. Je potřeba jí být otevřen/a a pořád ji hledat. Skrze ní k nám může vejít Pán. Marie neví, jak se to stane, ale spoléhá na to, že u Boha není nic nemožného. Lidstvo je uzavřeno v limitech tohoto světa, ale je psáno, že Bůh tvoří věci nové, že otevírá nové možnosti. Bůh nás vede nad naše možnosti a dává nám to, co tu nebylo. K tomu, co nám Bůhpředkládá, přistupujeme s důvěrou. Angelus Silesius ve své knize Cherubský poutník říká “musíš být Marií a nechat Boha zrodit v sobě”. A tak nás, sestry a bratři, vánoční příběh nevrací jen k tomu, co se kdysi stalo, ale zve nás i k tomu, abychom v sobě otevřeli prostor – pro ticho a pro to, co je plodné a tvůrčí, co je mocné, a může se projevit a pomoct v naší slabosti. Skrze důvěru, naději a nekončící lásku. Amen! 

Modlitba: Děkujeme Ti, Bože, za Tvou lásku, za to, že nám neustále posíláš podněty různými cestami a chceš, abychom se otevřeli tomu, co se nám jeví nemožné a na co našimi omezenými silami nemůžeme sami dosáhnout. Ať se učíme důvěřovat, a to i ve chvílích, kdy se rozum a naše zkušenost vzpírá uvěřit. Amen!