texty: Numeri 21,4-9, Efezským 2,1-10, Jan 3, 14-21
Bratři a sestry,
Izraelci už dlouho putovali, cesta pouští nebyla nijak příjemná a lid začal propadat malomyslnosti – depresím a špatným náladám – řekli bychom asi dnes. Stěžovali si, nelíbilo se jim, co zažívají, bylo to dlouhé, nepříjemné, únavné, nejisté. Na jednu stranu – nebylo se čemu divit, protože putovali směrem k Akabskému zálivu, a tak šli přesně na opačnou stranu, než byla zaslíbená země, tedy než kam směřovali a chtěli jít. Tuhle pořádnou zacházku museli podstoupit proto, aby se vyhnuli území Edómců. Mojžíš sice žádal edómského krále o svolení zemí projít, ale ten jim to nedovolil. A tak museli jít hodně dlouhou oklikou. Namísto toho, aby byli Hospodinu vděčni za jeho vedení, se jich zmocnila únava, nejistota a beznaděj. O zemi zaslíbené si začínali myslet, že jsou to jen krásné řeči a kdoví, jestli tam vůbec někdy dojdou.
V těžkých situacích se ukazuje skutečná kvalita lidí – to, co si každý neseme s sebou uvnitř, se začne projevovat navenek, ukazuje se ale i kvalita institucí, jednotlivých společností, politických systémů. Vloni jsme si mysleli, že pandemie potrvá pár týdnů a ejhle, už je to rok a konce stále nevidět. Návrat k “normálu”, k životu, kdy nás nebude nic drasticky omezovat, se nám teď může jevit jako dosažení pobytu v zemi zaslíbené. Putujeme, vyhlížíme jí, ale už na té cestě také propadáme malomyslnosti a beznaději. Jak vidíme, i Izraelci v těžké situaci nadávali, malomyslněli. Ani my nejsme kolikrát ve stavu přijmout některá nepopulární opatření, omezení, byť právě teď je čas k tomu, abychom se víc, než na vnější prostředky, spolehli na sebekázeň, solidaritu, vzájemné porozumění a vyjití si vstříc. Každá těžká doba je společnou zkouškou naší lidské a občanské zralosti. A na každém z nás záleží, jak se zachováme, zda budeme světlem a příkladem, nebo zda kolem sebe budeme šířit malomyslnost, stíny, blbou náladu, bludy …
Je to tak, že ve chvílích, kdy zažíváme něco těžkého, procházíme nějakou transformací, zkouškou, potřebujeme někde vidět světlo. Izraelci se do situace, o níž jsme dnes četli, dostali díky tomu, že nedůvěřovali Hospodinu, proto museli dál putovat pouští a navíc čelili i situaci fyzického ohrožení. Mojžíš nakonec uprostřed izraelského ležení vztyčil vysoký sloup a na jeho vrcholu jako znamení záchrany umístil kovovou figuru hada. Toho bronzového hada zmiňuje i dnešní evangelium. Proč? Samotná soška hada neměla zázračnou moc, byl to obyčejný kovový předmět, vyrobený lidskou rukou. Bylo to znamení záchrany a Izraelci měli na toho hada pohlížet, aby si to uvědomili. Neměli se mu klanět, ale mít jej tak nějak před očima, a díky němu si zpřítomňovat Hospodina, který je záchranou a s tímhle vědomím zkusit překonat všechny těžkosti. Každý ten pohled jednotlivce vzhůru na hada byl vlastně vděčným pohledem k Bohu, který zachraňuje lid. Když pak Izrael táhl dál, byl o zkušenost bohatší, moudřejší. Izraelci věděli, ke komu a kam patří.
V evangeliu jsme dnes četli: “Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.” Tak jako tehdy Izraelce před smrtí zachraňoval pohled k figuře hada, a probouzel v nich naději, posiloval v nich pomyslné světlo a dodával vůli jít dál blíž zaslíbené zemi, tak nás před věčnou smrtí, před pádem do temnoty a beznaděje, zachraňuje pohled ke Kristu. A Ježíš říká výslovně, jaký pohled nás zachraňuje: “Kdo v něho věří, má život věčný.” Tedy pohled srdcem, protože “správně vidíme jen srdcem”, a to už přece víme 🙂
Vidět srdcem znamená i schopnost uvědomit si, že mnohé chyby, zlo a stíny, které vidíme ve světě, v druhých, je to, co je v nás a co jsme neprohlédli, nezpracovali. Měli bychom se proto snažit uvědomit si své stíny, pokusit se je vtáhnout, pojmenovat, přispět tak k uvolnění napětí nejen svého, ale i lidí kolem, těch, které svým jednáním a chováním můžeme ovlivnit – v dobrém i zlém. I na Ježíše Krista si farizeové a další promítali všechny své strachy, stereotypy … ale on neměl v sobě zlo, neodplácel stejnou mincí, byl a je tím největším světlem, nenásilným vykupitelem, který otevírá naše srdce a oči opravdovému, věčnému životu, víře, naději a lásce. Jeho oběť za nás nasvěcuje i náš život, a vede nás k tomu, abychom i my přinášeli do světa světlo, protože ho potřebujeme, teď zase víc, než kdy dříve. Amen!