texty: Skutky 8,26-40, 1. Janův 4,7-21, Jan 15, 1-8
Bratři a sestry,
náš život by měl odpovídat tomu, co hlásáme, slova by měla být doprovázena činy. V minulosti, ale i v současnosti se mnohde křesťané ne vždy drželi či drží hlásaných maxim – to není nic, co bychom nevěděli, anebo sami nezažili. Ani veřejní činitelé mnohdy nečiní to, co žádají po ostatních. Tušíme, ba víme, co je správné, co by mělo být, vztahujeme se k ideálu jako ke světlu, a vzápětí zjišťujeme, že cesta k dosažení toho ideálu je pěkně složitá a mnohde trnitá. Jenže víra bez skutků je mrtvá víra, je to jen prázdná teorie, stejně jako ideál, který je nám čím dál víc vzdálený, když se ani nepokusíme se mu přiblížit. Víra není věcí názoru, není teorií, projevuje se až tehdy, pokud je manifestována v činech, v praktickém životě.
Ten obraz etiopského dvořana, který jede z Jeruzaléma do Gazy a čte si během cesty z knihy proroka Izaiáše, krásně dokresluje naše dnešní přemýšlení nad texty Písma. Vážený muž nerozumí tomu, co čte, je to pro něj sled obrazů, zakódovaný text, který k němu asi nijak zvlášť nepromlouvá, nedotýká se jej a muž sám přiznává, že by k němu potřeboval výklad. Na cestě ho chvíli doprovází (a posléze i pokřtí) apoštol Filip. Filip s tím dvořanem jde, jede kus cesty, povídají si, prožijí spolu nějakou část dne. Je to symbolické – mnohdy v životě potřebujeme někoho, kdo nás takzvaně “nakopne”, někoho, kdo nám v pravý čas na pravém místě “otevře oči”, něco důležitého pro nás předá. Potřebujeme iniciační zážitky, rituály, lidskou blízkost, sdílení. Potřebujeme inspiraci, učitele, někoho, kdo s námi půjde kus cesty a předá nám kousek svého poznání.
Zkuste si vzpomenout, kdy jste v životě potkali někoho, kdo Vás nějakým způsobem zásadně ovlivnil, anebo Vaší životní cestu, směřování. To, že je někdo takový – že má tu schopnost inspirovat, ovlivňovat v dobrém druhé, to se nestane samo sebou. Je to otázka práce na sobě, učení se, ale také dělání chyb a jejich poznání, ale to ještě není všechno. Zásadní roli v tom hraje Boží láska, Boží milost a to, že necháme tenhle Boží otisk v nás působit, jednat, vystoupit na povrch, tak, aby na nás bylo patrné, komu jsme uvěřili. To, že si take přiznáme, že nežijeme jen sami ze sebe, ze své domnělé všemohoucnosti, ale že je tu dobrá síla, Boží síla, která nás obdařila tou prvotní láskou, ze které čerpáme a ze které také můžeme dávat dál.
Otisk Boží lásky je v každém člověku. Každý z nás může tedy být světlem, inspirací, každý z nás má něco, o co se může v dobrém podělit. Jde o to, zda chceme takovými být. A co pro to děláme. “Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm.” (1J 4,16) Tedy ten, kdo miluje – blližního svého, jako sebe sama – ten je světlem, ten je Božím člověkem. Za takovým lidé jdou. A takových je nám třeba v každé době. Inspirujících osobností.
Zůstaňte v mé lásce, říká Kristus. O jaké lásce to mluví, jak ta Kristova láska vypadá? Ježíš ji ukazuje na přirovnání k vinnému kmeni a ratolestem, a také k ovoci, plodům. Bůh, Kristus je tím kmenem a my jsme těmi plody. Jsme vyživováni láskou, která má své kořeny, základ a počátek v Božím rozhodnutí, v Boží lásce. Jako rostou a dozrávají plody, tak i my se můžeme v životě měnit, zrát, prohlubovat své poznání, lidskost a také vydávat navenek něco dobrého druhým. Stejně, jako by réva nedozrála bez vody, slunce a víno nevzniklo bez péče, času a znalostí vinaře, ani my si v životě nevystačíme sami se sebou, ale potřebujeme druhé, potřebujeme něco, někoho, kdo nás přesahuje, kdo na nás třeba i trochu zatlačí, popostrčí, potřebujeme Boha, abychom se proměňovali, abychom ze sebe vydali to dobré. Amen!