1.čtení: Sk 2,1 | 1. čtení: Řím 8,8 | Evangelium: Jan 15, 26-27
Sestry a bratři,
dnes slavíme třetí největší křesťanský svátek, slavnost seslání Ducha svatého, Letnice, Boží hod svatodušní. Narozdíl od Vánoc nebo Velikonoc není nikde v obchodech tematická výzdoba, ani nic, co by se dalo ve spojení s Letnicemi zpeněžit. Rozpoutat komerční šílenství kolem něčeho tak křehkého, jako je Duch, duše by šlo asi těžko. Navíc by to šlo proti smyslu tohoto svátku – Duch svatý byl lidem dán, abychom se nebáli být svobodní a nezávislí na tom, co se zrovna nosí a co je in, na postojích většiny. Svatodušní svátky jsou také oslavou, narozeninami církve – společenství lidí ducha. A možná i proto se na veřejnosti nikde tento svátek neobjevuje, protože ani církev už není pro naší společnost nijak moc důležitá.
Kristus dal dar Ducha sv. svým učedníkům. Co jim to vlastně dal? Jak se dá dát Duch svatý, co to vlastně je? Duch svatý má mnoho tváří, je jako vítr, je proměnlivý. Každý z nás má dar Ducha, Duch je v tom, co rozvíjíme, čím překračujeme sebe směrem k druhému člověku a světu. Duch byl a je v rozličných podobách Duchem moudrosti a poznání, Duchem odhodlání a vnitřní síly, Duchem porozumění a srdečné dobroty. Duchem lásky.
Když si připomeneme situaci po Velikonocích, popsanou v Písmu, je zde psáno, jak apoštolové seděli celkem bezradní v nějaké místnosti za zavřenými dveřmi a moc nevěděli, co se sebou. Ne nadarmo se říká, že někdo “je jako tělo bez duše”. Vzpomeňme si na to, jak se změnila atmosféra, když mezi ně přišel Kristus. A jako první dar jim dal Boží pokoj, klid ducha, zbavil je strachu. Dechl na ně a dal jim dar Ducha svatého. Jak se to na nich projevilo? Čteme o reakci lidí na kázání apoštolů, kteří měli dar Ducha svatého. Ti lidé se trochu podezřívavě ptali: “Nenapili se apoštolové mladého vína, že se takhle projevují?”. A Petr jim odpovídá, že ne, vždyť bylo teprve ráno. Apoštolové se ale přece jen chovali jinak, než bylo zvykem. Zřejmě byli spontánní, veselí, komunikativní. Pozbyli různých předsudků, byli otevření. Těžko dnes přesně říct, jak lidé tehdy mezi sebou komunikovali, jak se při tom cítili, co vnímali, ale z apoštolů lidé vnímali něco jiného – obdarování něčím, co dosud neznali.
Sestry a bratři, z dnešního příběhu vidíme, že na počátku se církev zrodila jako místo, kde mezi lidmi panovalo porozumění, respekt, kde lidé rozuměli Kristovu poselství, ač byli z různých zemí, míst, kultur a mluvili různými jazyky. Bylo to díky daru Ducha svatého. Pro lidi, pro tu církev v obecném slova smyslu, pro to obecenství, společenství lidí – byla různost darem. V církvi se totiž máme vzájemně doplňovat ve své různosti. A právě tohle slavíme o Letnicích. Onu pestrost, dar pestrosti. Církev má být protiváhou Babylonské věži. Ta je symbolem zla a nepochopení, těžkosti a nejasností, kdy lidé sami staví stavbu až do nebe, ale ve zmatení jazyků si přestávají rozumět, a práce jim nejde. Církev a její společenství se zrodila k porozumění, aby oslovila lidi všech kultur, v polyfonii, mnohohlasem, kde různost neznamená ohrožení, ale obohacení. Pravda je, že v průběhu času jako kdyby církev začala mluvit jenom jedním jazykem – jedním způsobem. Dnes, věřím, se snad opět vracíme do doby, kdy církev (v tom širokém, obecném slova smyslu) mluví a bude chtít mluvit různými jazyky, ve kterých se doplňujeme v naší různosti. Věřím, že chceme žít tak, že budeme uznávat individualitu každého jedince, i s jeho odlišnostmi, a nebudeme nikoho vylučovat. Duch svatý je svobodný a i my máme žít ve svobodě ducha a Ducha nezhášet. Amen!